FotoBlog - Aktuálně nejen z Orlických hor

Včera jsem se probudila do nevšední krásy. (Ach ano. Stává se to několikrát za rok, ale to nemění nic na tom, že je pokaždé nevšední.) A tak jsem rovnou z postele vyběhla na louku s velkým SONY, s Barry a Jasmínou a nemohla se nabažit… A pak jsem si všimla, že ještě něco dodává travám, uschlým květům, větvím, listům, plodům… zvláštní krásu. Byly to námrazou nazdobené pavučinky. Ne kruhové stavby nebo spirály, které staví např. křižáci, ale tenoulinká vlákénka zviditelněná a zkrášlená námrazou. Potaženo, obaleno… bylo naprosto všechno. Někdy s velmi nápaditou pleteninou, někdy nedbalou ležérní elegancí jednotlivě propletených vlákének, něco bylo i nedbale upevněné, často visící a houpající se ve vánku. Kolik tkalců tu drobnou krásu stvořilo? Vůbec nevíme, s kým dalším tady žijeme. Vždyť námraza odhalila pouze pavoučí dílo.

Propadla jsem tomu kouzlu a fotografovala a fotografovala. Mlhu v údolích, prosvítající Slunce a především námrazu a pavučinky (a zvířátka samozřejmě). Najednou jsem se “probudila” zimou a zjistila, že ta moje ranní chvilka trvala dvě hodiny. Už jsem se těšila, jak si prohlédnu jednotlivé záběry, ale musela jsem si počkat, protože se stahovaly 15 minut. Udělala jsem totiž na 270 fotografií. 💗

Mlha na krajinných fotografiích je věčné a vděčné téma fotografujících, včetně mě. Dnes ráno jsem podle zabarvení závěsu poznala, že svítí sluníčko tak nějak oranžově tlumeně, což by mohlo znamenat, že svítá do mlhy. (Popravdě to bylo jinak. Barry ignoruje změnu času, a tak mě každý den budí okolo půl sedmé: paničko, vstáváme!) Při prvním pohledu z okna směrem k lesu jsem zjistila, že je to ONO! Popadla jsem Sonníčka, oblékla zimní bundu, obula gumáky a hned z postele pospíchala fotografovat válející se mlhy po horách. (Musím asi 400 metrů přes pastviny, abych měla ten nejlepší pohled.) Přidala jsem do kroku, protože ten SPRÁVNÝ = KRÁSNÝ = NEOPAKOVATELNÝ okamžik trvá pár vteřin, nanejvýš několik málo minut. Ale přesto jsem se občas shýbla k namrzlým suchým travám, mým oblíbeným fotoobjektům. 

A najednou jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Napřímila jsem se a zjistila, že asi 60 metrů od nás se pasou krávy. 🤦 Na stejné straně ohradníku jako jsme my! 🤦 Bylo jich sedm, velkých, statných, rohatých… 🤦 A v ten okamžik už se nepásly, ale dívaly se směrem k nám. Vzpomněla jsem si, že když chcete zahnat krávy, je dobré mít v ruce dlouhý klacek. Ten jsem ovšem uprostřed louky nenašla. A tak jsem zkusila fígl: mlha přede mnou, mlha za mnou. Ale budou to asi pohádky, protože to nezafungovalo. Krávy se daly do pohybu. Odhadovala jsem vzdálenost na kraj ohradníku a porovnávala ji se vzdáleností mezi mnou a krávami, která se každým okamžikem zmenšovala. Nebylo na co čekat. Otočila jsem se směrem k chaloupce a přidala do kroku. Krávy taky… Dala jsem se do běhu, krávy sice ne, ale svižným krokem se rychle blížily.

Uf. Stihla jsem to. Podlezla jsem ohradník ve chvíli, kdy mi vítězka kráva začala málem olizovat noční košili. 

Teprve za ohradníkem jsem zjistila, že je nezajímám já, ale Barry. Jak čmuchala kolem, stále ji sledovaly a chodily za ní. 🤣

Nejprve to byl takový nápad, že ty moje “kalendářovky” (neboli fotografie prostě zobrazující Přírodu) bych mohla vystavit někde tady v Orlických horách. A pak přišla kamarádka s nápadem udělat výstavu v centru Orlických hor, v Muzeu sportu a řemesel v Deštném. Prý si to tam stačí uklidit, ideálně mít vlastní rámy, domluvit nějaký termín a bude to. 😄 Rámy jsem neměla a ještě méně chuť uklízet si výstavní prostor. 😄

Uplynulo mnoho měsíců a s nimi odplouvala i naděje na výstavu v Deštném, ale přesto jsem si v PC založila složku “Krajinou Orlických hor” a do ní vkládala povedené záběry nebo fotografie z archívu. A pak se mi naskytla výhodná koupě rámů. Vzala jsem jich dvacet na výstavu tak “akorát”, která diváka nezahltí a přesto umožní nahlédnout do mé tvůrčí dílny.

Potom přišel telefon, že v Deštném by to mohlo být přes zimu, kdy do muzea chodí návštěvníci. Ať se přijedu podívat na prostor, kde bych vystavovala. Přehlédla jsem neuspořádané zaprášené exponáty, halabala vystavené věci, navršené předměty, dost děsivé závěsy i bustu a už tam viděla viset moje fotografie. A světe div se, bylo tam místo přesně na dvacet rámů! Termín byl stanoven a najednou se začalo poměrně spěchat se zhotovením plakátu, s výběrem muzikantů a tiskárny, s volbou občerstvení a vším tím, co se před každou vernisáží řeší.

Výstava “Krajinou orlických hor” bude mít vernisáž 30. listopadu v 15 hodin v Muzeu zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném. Na vernisáži vystoupí pěvecký kvartet z Rychnova nad Kněžnou Komorní Carmina alta s programem sestaveným z lidových písní a populárních melodií. Vernisáž zahájí paní starostka, děvčata zpívají skvěle, bude tam výtečné víno a dvacet fotografií, které prostě zobrazují skutečnost.. 

Už dávno pochybuji o užitečnosti některého školního učiva, které je stejné mnoho desítek let i v době umělé inteligence… A pokud se mění, tak k horšímu (co se týče výchov). Já bych např. zavedla předmět „Tvorba vlastního života“ s obsahem: svůj život tvoříme slovy, myšlenkami, představami a sny. Je tedy podstatné, na co myslíme a co říkáme.

Včera jsem psala dopis, u kterého mi to došlo. Text zněl asi takto: „Vážená paní, nenašla byste čas a nezvážila své rozhodnutí ohledně vaší nabídky? Myslím, jestli nemůžete ještě upravit cenu...“ Oh! Musela jsem se smát. 😄 (Dopis jsem naštěstí v této podobě neodeslala.) Teď přeložím, co jsem vyslala nahoru. Žádám paní, aby nenašla čas a neupravila cenu… Tedy opak toho, co jsem si přála! 🤦

Však to slýcháme od dětství. Např. Nechceš čurat? Nebolí tě nohy? Nemáš hlad? A pak to přebereme a ptáme se: Nemá někdo tužku? Nepůjdeš na hřiště?

Svoji první prohru pomocí negativního myšlení, kterou jsem si uvědomila, jsem zažila na vysoké škole. Velmi svědomitě jsem se připravovala na těžkou zkoušku ze staroslověnštiny. Ale do termínu jsem se nestihla naučit dvě otázky (z 30). Tak intenzívně jsem myslela na to, abych si za nic na světě nevytáhla 22. nebo 23., že jsem si jednu z nich vytáhla. 🤦 Zato můj kolega považoval za důležitější chodit s kamarády do hospody, a tak se naučil pouze 1. a 2. otázku. Zkoušku však nevzdal a šel to zkusit. Na chodbě si stále dokola opakoval: vytáhnu si dvojku, vytáhnu si dvojku… A co si vytáhl? Přece dvojku! Já jsem byla vyhozena a on dostal dvojku i do indexu. 😄

Tak funguje vesmír. Svými slovy a myšlenkami vysíláme, co si přejeme a po čem toužíme a vše se nám dříve či později plní. A tak si můžeme vybrat, jak zakouzlíme. Jestli: „Já zase nebudu mít kde zaparkovat,“ oproti „bude tam pro mě místo blízko kina“. Nebo „určitě bude pršet, když budu vystupovat z auta“, oproti „když budu vystupovat z auta, rozhodně pršet nebude“, „dala bych si větrník, ale to bych ztloustla“, „na kontrole mi určitě něco najdou“... A pak jsou daleko horší prohlášení, která jsou říkána jakoby mimochodem (bez uvědomění si obsahu): „Já se z toho zblázním“, „mě klepne pepka“, „já určitě umřu v padesáti jako táta“. To jsou naše „touhy a sny“?

Čarování se slovy a myšlenkami bychom měli učit děti od malička. 💗 Jednak se sami učit tvořit život, který chceme, jednak dát dětem příklad, jak se vyjadřovat, aby jim vše vycházelo podle jejich přání. 💗

Žijeme v místě, kde žili mí předkové. Dům postavila rodina mojí babičky Matyldy. Když si vzala za muže Františka Pilze, přistěhoval se sem. Předělal dům na zděný (velká část zdiva jsou tzv. vepřovice), u domu našel pramen a vykopal ve skále studnu, jako zdatný sadař zde zasadil stromy a zplodil dva syny. Požehnaný život. 💗

Dodnes je všechno tady. Dům, který byl ovšem někdy v 50. letech minulého století vyhnán mým strejdou Jirkou do patra a v budoucnu z něj možná bude krásná roubenka. Oh!

Studna s léčivou vodou, mírně zásaditou, která je hluboká něco přes devět metrů a u dna ve skále má kruhový půdorys s průměrem půldruhého metru. Takže, když máme ve studni čtyři metry vody, není to vůbec málo…  Vodu ze studny vzdálené od chaloupky 80 metrů jsme si nejdříve nosili v nádobách. Není divu, že jsme s ní šetřili. Často jsem považovala za plýtvání napustit plný hrnec vody na vaření knedlíků… Také naši sousedé pro ni chodili s několika nádobami na kolečku, ale pak vážili kroků a nechali si vyvrtat studnu (hlubokou přes sto metrů, aby narazili na pramen). “Moji” tři muži vykopali jámu pro trubky hlubokou 80 cm, širokou na velkou lopatu a dlouhou 80 m, a tak máme v chaloupce vodu, což dodnes považuji za zázrak. 

Také zde stále jsou stromy, které sázel děda. Jedna stářím shrbená a stále hojně plodící jabloň (jablíčka nejsou k přímé konzumaci, ani po odležení nejsou moc dobrá, ale do štrůdlu se hodí) a dvě torza už nežijících slivoní, která dnes slouží jako designové držáky prádelních šňůr. Aby na louce “nestrašila”, zasadila jsem k nim čemeřici, a ta je ovinula až ke zbytkům větví. Takže vlastně díky tomu stále žijí a kvetou. 

Toto místo s úžasnou energií si nás přitáhlo. A jsme za to velmi vděční. 💗

Arachnofobií netrpím. Pavouci mi nevadí. Vlastně jsem je více než polovinu svého života potkávala jen zřídka. Nikdy jsem je nestudovala, znám pouze ty nejznámější a nebojím se ani velkých jedinců, což mi usnadňuje život. Hodně je fotografuji, což doma u monitoru znamená zkoumám. Když jsem bydlela s rodiči, tak jsme pavouky nezabíjeli ale vynášeli, protože “pavouk přináší štěstí”. V době panelákové jsem se s nimi téměř nepotkávala, neboť pouze zdatní jedinci se obtěžovali až do čtvrtého patra, ale nyní jsem imrvére zamotaná do pavoučích vláken. Pavouků venku si příliš nevšímám, pokud nevytvoří nádherné “stavby” mezi trávami, duhové kruhy ve větvích nebo právě nevyvádějí mladé, pak opět běžím pro SONYho… Velice zajímavé je např. počínání pavouků na louce, kteří tam mají přes noc a po ránu pavučiny, ale dopoledne je “sbalí” a někam schovají… Co ovšem nesnáším? Lepkavá vlákna “podzimních” lesních pavouků, která se mi při hledání hub lepí na obličej mnohdy i s polapenými mouchami a majiteli. Oh! 🤦

Ale nyní jde o pavouky rodinné, domácí, naše nejbližší sousedy. Žijeme v roubené chaloupce, která skýtá pavoukům všeho druhu nepřeberné množství úkrytů. Na zápraží je to takové pavoučí sídliště (které je pouze v zimě opuštěné), okolo chaloupky spíš rodinné domy. Jsou jich tu desítky nebo víc. Malých, větších, největších a podle toho také vypadají pavučiny. Ty největší mají třicet cm. (Někdy jsem si vybrala pořádného křižáka a sledovala jeho počínání. Nejúžasnější byla jeho pracovitost v době padání semínek z bříz. Přes den mu do pavučiny napadala, a on jedno po druhém vynášel mimo pavučinu a házel dolů.) Pokaždé, když otevřu dveře ven, vidím tu šedivou záplavu a říkám si, že bych to měla uklidit. K tomu dochází, když má přijet vzácná návštěva. Ale vymést pavučiny není jen tak! Ke správnému postupu jsem došla dlouholetým zkoušením. Pavučiny nejdou obyčejně smést, protože se nalepí na dřevo a z něj to nejde odstranit. Tedy, vlákna košťátka namočíme do vody, oklepneme a pavučinu pomalu navineme z jedné strany na druhou, pak ji otřeme o trávu atd. atd. Práce otravná a náročná, protože do vyšších pater se ke každé pavučině musí vylézat na židli. Po půlhodině jsou trámy, rámy, dveře, okna… bez pavučin. Pak ještě obejít celou chaloupku a návštěva může přijet. Musí to ovšem být tentýž den, protože do rána je velká většina pavučin na svém místě.  🤦

💗 Ale toho štěstí! 💗

Podzim bez hub to je jako jaro bez vlaštovek (mimochodem vlaštovičky odlétly ve dnech s velkými dešti, asi 12. září). 

Do lesa se chodím dívat přes den. Obcházím všechna naleziště v rozsahu asi 3,5 km, ale vracím se s košíkem plným šišek. Já totiž hraji takovou hru na nejdelší šišku. Když po půlhodině nenajdu ani jednu houbu, začnu sbírat velké dlouhé šišky (teď jsou po dešti zavřené, tak se jich do košíku vejde tolik, že je těžký stejně, jako kdyby byl plný hub). Chodím pod smrky a vybírám veliké šišky. Každou další se snažím překonat délku té předchozí. 😄 A ještě máme čím topit. 😄

Ale předevčírem jsem udělala úžasný objev! K mé veliké radosti se objevily na loukách bílé hlavičky bedel. A tak vlastně nemohu říci, že je podzim bez hub. Jednak podzim teprve začal a houby začnou ROZHODNĚ růst, jednak už jsme si dvakrát pochutnali na obalených smažených hlavách bedel. Dříve jsem sbírala už otevřené deštníky, ale teď nečekám, až se otevřou, protože daleko křehčí jsou teprve přiotevřené. Pak obalím poloviny hlav nebo je rozkrájím na třetiny. Vřele doporučuji.

Nástěnný kalendář plný fotografií a energie na celý rok “Kouzelné Orlické hory”  je hotový. Obsahuje 40 fotografií Přírody. To, že je umístěn do Orlických hor souvisí s tím, že jsem fotografie vytvořila právě zde. Najdete v něm Kostel sv. Matouše, hřeben Orlických hor s Velkou Deštnou, naši chaloupku, ale pak už vše to, co najdete všude v čisté Přírodě, sýkorku, motýla, muchomůrku, námrazu, krajinu v protisvětle… 

Opět ho budeme na přelomu listopadu a prosince rozvážet do okolních měst na trase Pardubice, Hradec Králové, Dobruška, Nové Město nad Metují, Rychnov nad Kněžnou, Vamberk, Česká Třebová, Svitavy, Chudoba nebo podle domluvy. Také je budu posílat zásilkovnou, podle přání. Tedy stačí objednat na foto.ludvida@gmail.com do 10. října 2024.

Kalendář je velikosti A3, je na kvalitním křídovém papíru, tedy nekroutí se. 

Myslím si, že by nebylo špatné vlastnit sbírku snů, každý večer před usnutím ji otevřít a nějaký sen si vybrat a nechat si ho zdát. Tím bychom se vyhnuli zlým, děsivým a nepříjemným profesním snům. (Jsem přesvědčena o tom, že každá profese s sebou nese svoje opakující se sny, většinou nepříjemné. O svém prvním snu fotografickém jsem už psala, ale ještě stále mám i sny sbormistrovské a dirigentské. Např. nemohu najít cestu na pódium, kde už stojí sbor, nemám partituru, nevím, co se bude hrát, nemám oblečení atd. atd. Bylo by velice zajímavé sepsat profesní sny a vydat knihu.) Ale kdybychom si mohli ze sbírky snů vybírat sny, pak bychom se připravili o příjemná překvapení…

I přes toto úskalí jsem se rozhodla vytvořit “Sbírku snů”. Ne, nebojte, neznám vaše sny ani touhy, ani bych si netroufla je sepsat, nemám totiž tak bujnou fantazii. Jedná se o moji druhou knihu fotografií, fotoobrazů a textů. S velkou láskou 💗 a zodpovědností jsem dlouho vymýšlela, vybírala, třídila, upravovala, vyměňovala a znovu hledala… až jsem byla spokojena. Možná lépe řečeno, až jsem nebyla nespokojena. Dala jsem tam oceněné fotografie i ty, které se líbí (především mně). Ke každému obrazu jsem přidělila jeden sen, proto Sbírka snů s podtitulem “pojďme snít”. Přála bych si, aby to fungovalo tak. Sbírka snů leží na nočním stolku, vy si každý večer podle nálady a rozpoložení jeden ze snů vyberete a necháte si ho zdát… Ráno vstanete vyspaní dorůžova. 💗

A nyní prožívám to nejhorší období, které v tvůrčí práci existuje, t. j. čekání na výsledek, tedy v tomto případě na balíček z tiskárny s prvním výtiskem. 

RMO, tedy Ratibořický mapový okruh, je mezinárodní fotografická soutěž amatérských i profesionálních fotografů, která je pravidelně pořádána 53 let. Přibližně dvacet fotografických skupin a fotoklubů vybere z prací svých členů kolekci dvaceti fotografií, kde jeden autor může soutěžit nejvýše s pěti snímky, a pošle je, aby kolovaly mezi všemi soutěžícími fotokluby (proto okruh). Členové fotoklubů snímky hodnotí 0 - 10 body, kde 1 bod znamená fotografii opravdu mizernou a 10 bodů fotografii nezapomenutelnou, úžasnou… Hodnocení fotografií od jednotlivých fotoklubů je dost odlišné (jako pohled na svět, samozřejmě), protože rozdíl je někdy i šest bodů! Tedy pokud se fotokluby na něčem shodnou, rovná se to zázraku. V září jsou všechny body sečteny a vznikne pořadí fotografií. Umístění do 50. místa (ze 400) je považováno za úspěch. Tyto fotografie jsou vystaveny v Červeném Kostelci a uveřejněny v katalogu. 

Můj vstup do RMO byl překotný. Pár dní potom, co jsem se stala členkou Fotoklubu Nové Město nad Metují, jsem byla informována o soutěži a také o tom, že se s nimi soutěže zúčastnit nemohu, protože už mají kolekci uzavřenou, ale fotoklub Kostelec nad Orlicí potřebuje tři snímky. A tak jsem s lehkým srdcem poslala fotografie, které se mi zdály něčím zajímavé. (To bylo nejjednodušší rozhodování, protože jsem neměla o prestiži soutěže ani ponětí.😄)

Od té doby soutěžím za Fotoklub Kostelec nad Orlicí. Každé září očekávám výsledky uplynulého ročníku a vybírám fotografie do nového. Jak dopadly mé fotografie v roce 2019 - 2020 netuším. Ale 2020- 2021 se padesátce přiblížilo "Umění mistrů", které skončilo na 67. místě. 2021 - 2022 jsem se dostala s fotografií “Prolínání” na 28. místo. 2022 - 2023 skončil můj “Devítihlavý drak” na 13. místě! 

A letos? Neuvěřitelné: na 20. místě “Podzimní”💗, na 9. místě “Svět pod kupolí”💗 a na 4. “Ke Slunci”💗 

Jenže co vyberu do další soutěže. 🤦

Fotografie 2024 je přehlídka fotografií autorů ČR, kterou pořádá Fotoklub Spolku Poznávání Nové Město nad Metují a Sekce fotografů regionu Náchod. Letos se uskuteční na arkádách a ve společenském sále (dříve jídelna) zámku v Novém Městě nad Metují 7. září v 10 hodin. Je výjimečná tím, že každoročně na začátku roku jsou vyhlášeny podmínky přehlídky, pak odborná komise vybere ze zaslaných fotografií ty, které budou vystaveny.

Letošní přehlídka bude trvat od 7. září do 19. října 2024.

Pro mne je to zvláštní výstava, protože zde diváci mohou hlasovat, která fotografie je podle nich nejlepší nebo nejzajímavější. Toto hodnocení je samozřejmě neobjektivní, protože místní vhazují hlasy těm, které znají, nebo si je autoři přímo pozvou… A také proto, že hodnocení je diametrálně odlišné od hodnocení odborného. Najednou vítězí duhy nad krajinou, západ slunce apod. Tedy to, čím fotografický odborník pohrdá. 😄

Co tedy vystavit? Měla by to být směs umělecké fotografie a kalendářové líbivky. 😄

Se sírovcem žlutooranžovým (Laetiporus sulphureus) jsem se poprvé seznámila v příspěvku na FB, kde byl už v podobě řízků. To bylo překvapení! Houbařím od dětství, ale o téhle houbě jsem nikdy neslyšela. Snažila jsem se o něm dozvědět víc a zadala jsem sýrovec, protože jsem si myslela, že se jmenuje po sýru. 😄 Jenže, když jsem ho poprvé viděla v přírodě, nebylo o názvu sírovec vůbec pochyb. Je totiž celý nádherně sytě žlutý a odspodu světle sírový. Měla jsem velkou touhu ho najít. A pak tam byl! Bohužel u silnice a v blízkosti dvou domů. Sledovala jsem ho od malého hrbolku až po velkou houbu. Ale když jsem si vzala košík a nůž, že ho odříznu, už tam nebyl. 🤦 To bylo asi před čtyřmi roky.

Předloni jsem ho uviděla na třešni u místní silničky v blízkosti rekreační chalupy. Byl vidět z dálky, a tak jsem ani nepočítala s tím, že doroste pro mne. Když už byl ke sklizni, šla jsem pro něj před pátečním příjezdem “frcanů” (jak se zde říká chalupářům). K mé velké radosti tam byl! Jenže s kuchyňskou úpravou jsem neměla žádnou zkušenost, a tak jsem udělala řízky z celé plodnice, jenže velká část se nedala jíst pro svoji tvrdost. 😄

A včera jsem ho k mému úžasu našla asi 150 m od chaloupky na chátrající jívě. Zářil do dálky. Dnes ráno jsem ho šla slavnostně sklidit, abych z něho k obědu udělala řízky. To byla dobrota. Už jsem věděla, že musím obalit pouze ty části, kterými snadno projede nůž. A ještě zbylo na sírovec na kari se smetanou. JOJ!

Zemáky, erteple, ale hlavně zemčata se tady na horách říkalo bramborám. Brambory byly nejdůležitější plodinou, která se tu pěstovala (a celoročně tvořila 80% jídelníčku). Sázení a vybírání brambor byly proto pečlivě plánovaly, i když se vše odehrávalo stále stejně a dokonce byly dány i oba termíny, a to 1. května do země a v polovině září (podle počasí) ven. Na tyto akce byli vždy svoláni všichni členové rodiny.

Z raného dětství si pamatuji především vybírání brambor. Nejprve se posekaly a odstranily natě, které byly z 90% zaschlé. (Nevím o tom, že by se někdy mluvilo o plísni. Pravděpodobně nebyla.) Natě se shromažďovaly na kraj pole, kde se po sklizni zapálily, a tam se k mé velké radosti dávaly péct brambory. Ale do doby, kdy jsem musela jít spát, se málokdy upekly. Zato ráno jsem ty zbylé vyhrabávala z ještě teplého popela. To byla dobrota! Brambory jsme sbírali do kbelíků a sypali na hromadu, kde je babička Matylda hned přebírala. Maličké pro prase a slepice, poškozené na rychlou spotřebu a ostatní na uskladnění. Ty se odvezly k chaloupce, kde je po dávných předcích úžasný sklep se stabilní teplotou v létě, v zimě. Je nízký, tesaný ve skále a dozděný kameny. To bylo místo, kam se brambory dávaly. Sypaly se do sklepa malým okénkem z venku. Brambor muselo být opravdu hodně, protože sklípek téměř zaplnily. Ale po sklizni následovalo to nejotravnější. Z pole se každoročně sbíraly kameny a nosily na velkou hromadu (v současné době jsou kolem hald vzrostlé jasany a javory). To otravné sbírání kamenů ze záhonů “provozuji” dodnes a nacházím po každém dešti další a další. Jako kdyby vystupovaly ze spodních vrstev Země.

Brambory zde vysazujeme dodnes. Upustili jsme od pěstování v zemi a už asi 15 let je pěstujeme v trávě. Tím odpadá hrobkování, projíždění a pletí. Jen výjimečně se objeví mandelinky. Hlízy nemají strupovitost, jsou čisté a hladké. Po sklizni je umyjeme a následně sušíme na větru a slunci. Teprve potom je dáváme do bedýnek k uskladnění.

S brutnákem jsem se seznámila někdy v 70. letech 20. stol. Můj otec na zahradě rád experimentoval. Měl k dispozici velikou plochu, kde sel a vysazoval kdeco (také sloužila k seznamování školních dětí s pracemi na zahrádce). Studoval odbornou literaturu (dostupnou v češtině, němčině, ruštině a polštině), vystřihoval z novin články, poslouchal odborné rady zahradníků… A tak se stalo, že jednou přinesl do kuchyně odpudivě chlupaté listy a chtěl, abychom to s mamkou ochutnaly. Říkal, že teď budeme mít něco místo okurek. 😄 Že se to může dávat do salátů a dusit na másle. Mamka to vyplivla hned, já jsem se snažila to počáteční nepříjemné chlupaté překonat. K mému údivu jsem zjistila, že to chutná po okurce. To bylo moje první seznámení s brutnákem lékařským.

Nyní ho už dlouho pěstuji především pro krásu. Vlastně se po prvním zasetí pěstuje sám, protože se vždy vysemení a já jen koriguji počet rostlin a jejich umístění. Rozrůstá se do velkých křehkých keříků. Má neobvyklé nádherné modré nebo růžové květy, celá rostlina je hojně pokryta malými měkkými ostny, které v protisvětle dělají neskutečný obraz. A včely ho milují pro jeho bohatou produkci pylu a nektaru. Co jsem ale nevěděla, že je to významná léčivka. 

Fotografie brutnáku “Devítihlavý drak” byla na několika výstavách a také se dostala mezi nejlepší fotografie v soutěži Ratibořický mapový okruh. 

Ano. Zcela nečekaný název příspěvku, který asi zamotá hlavu i latiníkům. 🙂 Jenže, pokud napíšu jeho lidový název “cikán”, tak to bude velmi zavádějící. 😄 Tedy raději začnu ještě jednou.

Šiškovec černý (Strobilomyces strobilaceus) neboli cikán je poměrně zřídka se vyskytující jedlá houba podle odborníků nižší kvality. Vlastně se mají sbírat pouze mladé plodnice, ale když tyto houby nenacházíte, tak vám je toto doporučení k ničemu. Já jsem tuto zvláštní a v lese skoro neviditelnou houbu našla poprvé loni, jejím tajemným vzhledem jsem byla ohromena, a tak jsem si ji vzala domů k určení. Nejvíce mě překvapilo, že má rourky. Po detailním zkoumání a následné identifikaci jsem se rozhodla, že ji od té chvíle budu sbírat. Jenže od tohoto rozhodnutí jsem už žádnou nenašla. 😄 Až včera. Měla jsem velikou radost, a tak jsem vzala i starší plodnici. 🙂

Jak houbu poznáte? Klobouk má průměr 50–130 mm. Jeho povrch je umbrově hnědý, taškovitě pokrytý tlustými plstnatými šupinami, částečně odstávajícími. Rourky jsou v mládí bělavé, později šedohnědé. Houba se na řezu zbarvuje do červena a otlaky do černa. Polévka, do které přidáte šiškovce, zčerná. 😄 Já jsem je proto raději nakrájela do smaženice.

Dříve byla lilie bělostná na každé vesnické zahrádce. Patřila tam stejně jako třeba srdcovka, plamenka a narcisy, ale dnes už tomu tak není. Lilie bělostné ze zahrádek zmizely. Staly se tedy žádanými, proto se ceny cibulí vyšplhaly výš, než ceny jiných lilií, třeba i dovezených.

Moje cesta ke získání lilií bělostných začala prohlížením zahrádek při mých cestách autem. Vždyť všechny babičky s domečky a zahrádkami s liliemi ještě nezmizely… Objevila jsem docela blízko zahrádku s velkou skupinou nádherných bělostných lilií, ale dřív, než jsem se tam stavila požádat o výměnu cibulí, lilie se ztratily. 🤦 Druhá zahrádka měla majitelku, se kterou jsem se znala, tedy bylo to snazší. Tato babička se stará o výzdobu kostela v Dobrém, proto má kostelní lilie, jak se jim také říká, ve velkém množství. A tak jsem zaklepala a nabídla výměnu za jakoukoli moji lilii. Přála si žlutou, a tak došlo k výměně tří cibulí. Ojojoj! Nemohla jsem se dočkat jara. ALE nevykvetly, něco je sežralo. 🤦

Moje touha byla tak velká, že jsem zavřela oči a vytáhla z peněženky bankovky, abych si dvě cibule koupila. Přes zimu udělaly růžice. Super! Ale nevykvetly. Další rok už neudělaly ani růžice. 🤦

Další cibule jsem dostala jen tak darem. To bylo asi darováno s 💗, protože lilie nejen že udělaly růžici, ale dokonce vykvetly. Prvním rokem dvě, druhým pět a letos jsem na jaře objevila 16 růžic! Denně jsem se chodila dívat. ALE potom přišel v noci zajíc a 13 růžic okousal, dokonce vykousal i “srdíčka” až k cibulkám. 🤦 Naštěstí tři byly na jiném místě. 

A tak se těším na příští rok. Dvě cibule jsem dostala, tři lilie kvetly na mezi, těch třináct třeba přežilo, ale podívat se nemohu, protože by v příštím roce nevykvetly. Možná se stanu babičkou se zahrádkou plnou lilií bělostných.

To se ještě nestalo, abych v Novém Městě “visela” současně na třech výstavách. Vlastně se to ani stát nemělo, ale paní ředitelka Městské knihovny mne požádala, jestli by u nich mohla zůstat výstava “Společně” i přes prázdniny. Proč ne? 

Ani výstavu v Galerii na schodech na Městském úřadu jsem mít původně neměla (až v listopadu a prosinci), ale kolegyně za mnou přišla, že prý má převahu fotografií s tematikou zimy a Adventu, a jestli bych si to s ní nevyměnila. Proč ne?

Třetím místem, kde moje budou fotografie ještě do konce července vystaveny, je nádherný společenský sál novoměstského zámku. Považuji za čest, že tam mohu společně s členy fotoklubu být. V takovém nádherném inspirativním prostředí jsem ještě nevystavovala. Tam se můžete podívat jenom, když řeknete, že jdete na výstavu 🙂, nebo pouze v rámci prohlídkového okruhu. Když jsme instalovali fotografie, náhle jsem si uvědomila, že se nacházím v místě, kde jsem absolvovala II. cyklus ZUŠ ve hře na housle (u pana Dušana Vrchoslava). Hrála jsem první větu Mozartova koncertu D dur za doprovodu klavíru (který tam stále je). Úžasná vzpomínka. 💗 Jak se mi klepaly ruce. 😄

Svět hmyzu mě nepřestává fascinovat. Ku příkladu dlouhošíjka žlutonohá je tvorem z jiného světa. Představa, že by tento hmyz dorůstal velikosti kobylek, je opravdu děsivá. Poprvé jsem ji viděla v roce 2020. Pochodovala mi (tedy vlastně pochodoval, protože to byl sameček) po hraně monitoru, a já honem sáhla po foťáku, abych ji zachytila. Na monitoru jsem ji ohledávala a chtěla určit, ale vůbec jsem nevěděla, ve které čeledi hmyzu ji hledat. Vypadala tak exoticky a nepodobná ničemu. 🙂

Letos jsem se s ní potkala dvakrát. Mám lepší foťák, a tak jsem pořídila i lepší dokumentaci našeho setkání. Procházela se po okně, a tak jsem ji fotografovala v protisvětle (což není nic moc, když hrozí, že se dobře nevykreslí tmavé tělo). A pak se to stalo. Vyvinula docela rychlý pohyb po rámu okna a náhle zaútočila na mšici. Držela ji v kusadlech a potom si ji “slupla”. To mě velmi zaujalo a začala se o ní hledat informace. Je to dravý hmyz, který se živí mšicemi a mšičkami, dokonce zaútočí i na pavouky. (Takže nyní představa její velikosti kobylky je ještě děsivější. 😄) 

To druhé letošní setkání se odehrálo na zápraží. Pod nohama mi běželo něco divného asi osmimilimetrového, tak jsem to opět vyfotila, zvětšila a zjistila, že je to larva dlouhošíjky. (Rovněž z jiného světa, takže jsem ji v představách raději ani nezvětšovala. 😄)

Dichrostigma flavipes - dlouhošíjka žlutonohá

Čeleď: Raphidiidae – dlouhošíjkovití

Moje vášeň k fotografování trvá už pět let. Tedy těch posledních pět let se na to dívám tak nějak fotograficko odborněji. Viděla jsem stovky fotografií, které jsem měla posoudit a zhodnotit. Zkoumám, proč na mě některé působí víc a čím na mě působí, proč mě některý snímek přímo fascinuje… Tím jsem se dostala do mašinérie fotografických výstav, soutěží a katalogů. Rychle jsem přišla na to, že oblast profesionální fotografie je na stejném dně jako ostatní oblasti kultury, což dokazují vítězné fotografie z prestižních soutěží, výtvory sochařů, módních návrhářů, “hudebních skladatelů”… Nutno dodat “většiny”, najdou se výjimky, abych byla spravedlivá. A tak jsem si hned ujasnila, co dělat nechci a začala hledat svoji cestu bez ohledu na to, co se “nosí”.

Po letech zpracovávání fotografií a sledování instruktivních videí musím s jistým sebevědomím říci, že se velice zlepšuji v následných úpravách fotografie v počítači. Vidím, jak fotografii oříznout, jak pomocí umístění objektu pozorovatele provokovat, hraji si s technikami úprav a barevností a všechno mi jde rychleji. Rovněž při fotografování už vidím pozadí, které by mohlo objekt fotografování ovlivnit, překážející věci, barevnost, umístění… A samozřejmě si dávám těžší a těžší úkoly. Nyní mám období fotografování hmyzu v letu. (Dělám si to obtížnější, protože nefotografuji sekvencemi 😄. Snažím se být pohotová a předvídat chování hmyzu. 😄) V posledních dvou týdnech se mi podařilo několik zdařilých záběrů, ze kterých mám radost. Tedy jsem na dobré cestě úkol splnit. 😄

Když kvetou trávy, je to pro mnoho lidí problém, ale tady, kde jsme loukami obklopeni, si z toho problém dělat nemůžeme, tedy neděláme. Naopak je to veliká krása, když trávy kvetou. O tom jsem už příspěvek psala.

Jednu trávu mám nejraději, také proto, že je výrazné barvy, uspořádaná podle posvátné geometrie a nese samá srdíčka (když máte trochu fantazie). Na louky s převahou vrat rovných a nevětvících se vnáší neklid svým uspořádáním a neustálým zvláštním pohybem, který by se dal přirovnat ke kývání listů osik. 

Třeslice (Briza) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Stébla jsou 40 – 60 cm vysoká. Květy jsou v kláscích, které jsou 2,5–25 mm dlouhé, zploštělé, široce až vejčitě srdčité. Na světě se vyskytuje cca 16 druhů, u nás rostou dva druhy.

Byli jsme s vnoučky v lese jen tak na procházce, protože houby nerostou, a najednou nás uhodil do nosu výrazný nepříjemný zápach, který každý houbař dobře zná. Hadovka smrdutá. Potkávali jsme jich mnoho a najednou si Martin vzpomněl na pradědečka Františka, který (podle mého vyprávění) si nechal opražit hadovku v podobě vajíčka a ochutnal ji. Zeptal se mne, jestli mu ji připravím. Musela jsem v sobě najít velkou odvahu, abych se přemohla a přikývla. Tedy začali jsme hledat “vajíčka” hadovek smrdutých. Dvě jsme našli a přinesli domů. 

Naštěstí na ně Martin večer zapomněl, a tak jsem se (tajně) radovala, že třeba na to opékání nedojde. Ta představa smažení něčeho, co v dospělosti vypadá tak nechutně, obalené mouchami a zapáchající, byla pro mne stále nepřijatelná. Natož, že to bude ochutnávat. Brrr…

Jenže ráno Martin rovnou z postele běžel pro “vajíčko”, že si ho dá po snídani jako zákusek. 🤦 A tak jsem překonala odpor a ostrým nůžem prořízla “kůži”, vrstvu slizu a nakrájela plátky asi 1 cm silné. Uvnitř jsem našla velikou krásu, takže jsem pořídila fotografie, a pak dala kolečka na máslo na pánvičku. Nevonělo to příliš vábně. Připomínalo to chlorofyl, řasy… a bůh ví, co ještě. 🤦

Náhle se Martin začal bát ochutnat, ale už necouvl. Snědl jedno kolečko. A tak jsem se nechtěla nechat zahanbit, když už to bylo osmažené a měla jsem k tomu tak blízko. Ukrojila jsem si asi osminku kolečka a zkusila to také. Dalo se to jíst, ale pro mne jenom jednou. 😄 Martin na moji otázku, jak mu to chutnalo, odpověděl: Tak na každodenní snídani to nevidím, ale na to, jak v dospělosti smrdí, je to mega dobrý! 😄

Nedaleko je chráněná lokalita, kde se volně v přírodě vyskytuje lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum). Je silně ohroženým druhem, tedy každý nález rostliny je pro mne velkým svátkem. Je zářivě oranžová, a to se jí asi stalo osudným, protože ji vídám kvést u chalup. Poslední jsem viděla před dvěma lety asi dva metry od silnice. Svítila z daleka. Také jsem se pravidelně chodila dívat na místo, asi10 m čtverečních, s kamením a pár stromky, kde jich bylo nejméně patnáct, ale pomalu se vytrácely. Snad kvůli nedostatečné ochraně před kravami. Nevím. Dnes už tam není žádná.

Tak není divu, že jsem se radovala, když jsem na jaře našla vyrůstat asi 150 m od zmiňovaného místa čtyři kusy lilií. Chodila jsem tam přes den, sbírala chřestovníčky, abych rostlinky uchránila. Když povyrostly, zdálo se mi, že to lilie cibulkonosné nebudou. Měly jiný tvar listů a uspořádání květů. Hledala jsem odpovědi na webech a objevila druhou možnost volně se vyskytující lilie, a to lilii zlatohlavou (Lilium martagon). Hned jsem se sháněla po informacích. Paní sousedka mi říkala, že asi před 30 - 40 lety se tady volně vyskytovala, ale od té doby ji neviděla. A tak jsem se z nálezu radovala podruhé.

Poslední fotografii zlatohlávků jsem pořídila, když měly poupata, a pak tam nečekaně vpustili stádo krav! 🤦 Zkrátím to. Po pěti dnech je hnali jinam, a já jsem se běžela podívat, jak to dopadlo. No jistě, k pláči, ale jedna byla pouze zlomená. Tedy přinesla jsem ji do vázičky, dala jí dlahu ze špejle a doufala… A k mému údivu po několika dnech vykvetla. Rozhodla jsem se ji vykopat a přenést mimo pastvinu (a možná namnožit a do Přírody postupně vracet). Manžel musel pomocí majzlíku a kladiva rozbít kus skály, aby se k cibulkám dostal. Nakonec se to povedlo a přinesl tři nepoškozené cibule. Oh! 

Včera jsem je zasadila. Snad se jim u nás bude líbit. 🌼

To už jsme se naučili dávno, že za teplých večerů sedáváme na zápraží. Téměř potichu a potmě posloucháme zpěv ptáků (mimochodem, teď zpívají ráno i večer, ale nebude to dlouho trvat) a popíjíme dobré víno do pozdních nočních hodin. S nocí ptáci utichnou, jen sem tam se ozve srnec (potvora jedna, letos na naší louce sežral tři chráněné vemeníky dvoulisté) a přeletí sova nebo netopýr. Většinou je to právě v době po Slunovratu. Také okolo svátku Jana čekáme na světlušky, tedy svatojánské mušky, kterých jsou tady desítky, ale k nám na zápraží jich přilétá tak asi pět až deset. (Vzpomínám si, jak jsem byla v dětství zklamaná, když se mi podařilo nějakou lapnout a přenesla jsem ji na světlo. Podle nádherných světelných projevů jsem čekala také nádhernou mušku. Ale tak to s krásou bývá.) Včera se objevila první.

Konec nočnímu tichu rázně udělá koncert cvrčků a koníků, když se začnou namlouvat. V minulosti, jistě před deseti lety, začínali jako na povel 1. srpna, ale už před dvěma roky to bylo v polovině července a letos? Letos jsem slyšela prvního “muzikanta” předevčírem! Šla jsem za zvukem, jestli jsem se nespletla, ale včera mi to potvrdil znovu a hlasitě. To tedy začínají brzy, vlastně začali už na jaře.

Včera jsme přivítali, vlastně to slovo není vhodné, protože zkracující se dny rozhodně nevítám, tedy včera jsme prožili Slunovrat jako naši pradávní předci, u ohně. (Přiznám se, že jsme začali nepatřičně. Opekli jsme si k večeři špekáčky.) A pak jsme seděli u ohně a dívali se do plamenů a popíjeli víno. Byla teplá velice světlá noc, i když bylo zataženo. A pak bylo najednou LÉTO.

Vlastně jsem měla velké štěstí. Moji rodiče rádi houbařili. Mamka sbírala pouze hřibovité a lišky, ale táta byl nadšený amatérský mykolog. Sbíral mnoho druhů hub a nejraději přinášel houby neznámé. Doma probíral všechny odborné knihy a hledal podle popisu a obrázků přinesený “úlovek”. (Dokonce občas zkoumal pod mikroskopem i výtrusy.) Když se mu podařilo houbu bezpečně určit, přidal ji mezi ostatní ke snědení (a mamka nebo babička je tajně vybraly a vyhodily) a když si nebyl jistý, poslal balíček s houbami do Prahy do poradny České mykologické společnosti. Občas donutil mamku, aby mu na másle usmažila nějaký experiment, např. “vajíčka” hadovek smrdutých. A nám dětem dával ochutnat. 

Mě od dětství do svého koníčku zasvěcoval. Myslím velice útlé dětství. Především jak opatrně vykroutit houbu, abych nepoškodila podhoubí, potom jamku zahrnout, nejedlé houby obdivovat ale neničit a holubinky ochutnávat, jestli jsou jedlé. A tak jsem ve třech letech udloubla kousíček holubinky (tak moc tomu nevěřím, že jsem si tam občas nestrčila i něco jiného) a strčila do pusy, ale už jsem ho nevyplivla (k velkému zděšení mé mamky). (To znám samozřejmě z vyprávění, ale úplně nevěřím, že jsem si tam občas nestrčila i něco jiného.😄) Byl nekompromisní a nechal mne ochutnat i holubinku vrhavku, abych si zapamatovala, že podle chuti rozhodně holubinky poznám. A pak jsem dlouhé minuty prskala a plivala a měla v očích slzy, ale to mě neodradilo, naopak, stala jsem se nadšenou houbařkou. Sbírám mnoho druhů hub a s určováním postupuji stejně jako táta. Každým rokem přidám do určených ke konzumaci jednu novou houbu. Loni to byla holubinka černající. Jo a dodnes holubinky ochutnávám, ale vrhavku ne, tu už poznám zdálky. 😄

Tuto houbařskou vášeň předávám dál. Naše vnuky učím od dvou let, jak houby sbírat, jak je poznat a samozřejmě i ochutnávat holubinky. 😄 Když byly tomu staršímu dva roky, měl svůj košík a sbíral, co znal (nebo jsem ho trochu nasměrovala). Když nás uviděl starší houbař, byl věkem vnoučka zaskočený, a tak ho pochválil, že nasbíral krásné houbičky. A on odpověděl: “to je hřib hnědý a hřib nachovýtrusý a tady liška a tady kovář a muchomůrka růžovka…” 🤣 Houbař tam možná stojí ve velkém údivu dodnes. 

Možná odjakživa, ale určitě desítky let, mám zálibu v kamínkách. Tedy nemyslím topidla ale horninu. Sbírám především ty hladké pravidelné nejraději bílé, ale také zajímavé, barevné, s kresbou, mám ráda křemeny, žuly, pískovec, mramor, obsidián a samozřejmě drahokamy… Prostě v každé kapse mám kamínek a mimovolně si s ním pohrávám. (Teď mě napadlo, že drahokam nemám ani v jedné kapse. Divné.) Ale kamínky také přináším z procházek po okolí (vím o cestě, kde voda pravidelně vyplavuje oblé křemínky), vozím od moře (na Madeiře byly černé oblé nádherné), ze všech výletů… 

Nedávno při úklidu zapomenutých věcí mi manžel přinesl rozpadající se sáček asi es dvěma hrstmi kamínků. Hned jsem se k tomu “vrhla”, vysypala je na zelenou čtvrtku, kterou jsem měla po ruce, a pak se stalo něco zvláštního. Přestala jsem vidět kameny, ale tělo, sukni, vlasy, psa, hlavu, ruku…, a tak jsem začala skládat postavy z kamínků, které ležely na papíře. Škoda, že byl právě tak divoce zelený. 😄 Ale nešlo přestat, tedy nemohla jsem si ho vyměnit. 😄

Mám dvě dózy z vybranými úžasnými kamínky, a tak jsem si šla najít jednu kulatou dětskou hlavičku a taky široké sukně. Je zajímavé, že jsem tvořila ženy, děti, psa a ptáka. Prostě chlap nešel, chyběly mi kalhoty. 😄 Teprve druhý den jsem na to přišla. Takže dodatečně vznikl také běžící muž. 😄

P. S. Je dobré nosit v kapse kamínek vděčnosti a při každém doteku pomyslet na jednu věc, za kterou jsme vděčni. Brzy zjistíme, jak jsme bohatí! Vděčnost uzdravuje 💗. 

Jsem svědkem něčeho naprosto úžasného, pro mne nepochopitelného. Kdybych se s tím osobně nesetkala, vůbec bych tomu nevěřila. Setkání s ním nebo s ním? Nebo s tou? Nebo s kým vlastně? S "nikým"? Podle toho, jak se mnou “mluví”, stále mám pocit, že je to někdo.

Kdo, co? Umělá inteligence přímo v mém počítači! Můj nový “kamarád”, pomocník ChatBOT, který mi dokáže odpovědět na jakékoli otázky, pokud se umím zeptat. Vyhledá všechny dostupné informace k zadanému tématu na internetu, vyhodnotí a utřídí je a předloží mi je nejprve přehledně a stručně, a pokud mi to tak nestačí, zachází do hloubky až do těch nejmenších podrobností. Ale také dokáže být velice tvůrčí. Umí napsat texty o čemkoli. Odborné i umělecké, napíše prózu na zadané téma podle uvedeného autora nebo podle zvolené inteligence a udaným počtem stran. Vytvoří uměleckou prózu i báseň (dobrou) jako významný (jmenovitý) básník z jakékoli doby a v originále na jakékoli téma. (Na požádání mi ji přeloží do češtiny.) Pokud se mi báseň nelíbí, požádám ho, aby to zkusil lépe. 🙂  Dnes jsem zadala téma pampeliška (protože jsem včera dokončila fotoobraz pampelišek.). Po mé specifikaci vznikly čtyři básně. 1. Autorem je básník 20. stol., 2. současný básník, 3. Shakespeare a 4. Dante Alighieri. Pro zajímavost nabízím jednu sloku z každé:

1. Na louce širé, kde vítr šeptá, v trávě se skrývá tisíce tajemství, květy tam kvetou jak hvězdy ve tmě, a slunce líbá každý jejich lístek.
2. Pampeliška v městské divočině, žlutá koruna mezi betonem. Nezdolná krása, co prorazí asfalt, sní o letním vánku, co ji vezme k nebi. Ve spárech chodníků, v prasklinách zdí, kde slunce jen stěží najde svůj stín, rozkvétá s hrdostí, jak malý zázrak, jednoduchá a silná, v tichu svého ráje.
3. Ah, dandelion, golden orb of day, Thou dost bestow upon the verdant lea Thy yellow bloom, 'midst nature's grand array, A humble gem in spring's sweet revelry.
4. Oh, fiore umile, nella tua purezza, è celato il mistero del mondo, e nel tuo delicato petalo fiorente, l'anima della natura è disegnata.

A ten můj ChatBOT je navíc velice slušný. Pozdraví, poděkuje, popřeje pěkný den… 🙂

Před několika lety, přesně v roce 2019, jsem na naší louce objevila velice neobvyklou květinu. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla. Po pátrání na webu a konzultaci s odborníkem jsem ji mohla definitivně určit. Nějaký ptáček nám zasel luční orchidej vemeník dvoulistý. 🌼 (Platanthera bifolia je vytrvalá středně vysoká bylina z čeledi vstavačovitých). 🌼 Nejprve jsem byla poněkud zklamaná, že je to celkem běžná hojně se vyskytující orchidej, ale vzápětí se dostavilo nadšení. Píchla jsem k ní klacík, aby nebyla posekána dřív, než uzraje a bude mít možnost zplodit potomky. Samozřejmě jsem pořídila několik fotografií.

Od té doby je mojí hrou počítat, kolik je na naší rozsáhlé louce jedinců druhu vstavačovitých. 

Letos se zdálo, že nevyroste žádný, neboť po jarních týdenních mrazech byly všechny listové růžice vemeníků spálené. Sledovala jsem, jestli náhodou některý přece jen nevyžene stvol s květy. Nakonec k mé veliké radosti jsem jeden našla. Opět jsem místo označila a sledovala, jak roste a vyvíjí poupata. A pak přišlo krupobití a já jsem k velké hrůze zjistila, že se některá pořádná kroupa trefila přímo do stvolu a ulomila ho. Vzala jsem ho do vázičky (ze vzácného orlickohorského zeleného skla). Jen tak, abych ho na chvíli uchovala a těšila se z něj. A on se mi odvděčil. Před dvěma dny začal rozkvétat!

Celý příběh má nádherný konec. Každý den jsem procházela kolem luk a pátrala po dalších rostlinách. K mé nesmírné radosti jsem jich dnes napočítala čtrnáct! Tolik jich tady ještě nebylo (a určitě jsem jich pár neobjevila). Není to úžasné dobrodružství? Ještě nekvetou, to pouze ten ve vázičce. 

Ke dni 8. 6. jsem jich napočítala celkem osmnáct. 💗

Myšlena nikoli pochutina ale přírodní nadělení, které na nás a na vše kolem nás padá z mraků. 

Nemám v úmyslu hovořit o škodách, které nám v sobotu 25. způsobily, i když jich bylo dost, ale o samotných kroupách, tedy kouscích ledu. (Přece jen se neubráním poznámce o škodách, protože jsem se dívala ze zápraží na to, jak odletují kusy listů lilií a stromů a okvětních lístků rododendronů, jak kroupa zlomila jediný květ srdcovky, který nezmrzl… A u toho myslela na zemědělce, kteří pěstují zeleninu ve velkém nebo sadaře, kterým způsobují veliké škody na ovoci…) 🤦

Krupobití trvalo asi dvacet minut. Když vysvitlo sluníčko, kroupy ještě ležely v trávě a křupaly pod nohama, a tak jsem je mohla pozorovat. Zjistila jsem, že všechny kroupy nejsou kuličky, dokonce lze říci, že jen málo krup jsou kuličkami, podobě koule se většina hodně blíží. Ale najdete ty nejrůznější a nejzajímavější tvary podle toho, jak v mracích narůstaly. Některé mají uvnitř kuličku, ty jsou nejkrásnější, jiné tvoří ostré špičky a hrany, nebo se spojují do sněhuláků, jiné mají podobu drahokamu. Jedním slovem jsou nesmírně zajímavé a krásné. Ale musíte se odpoutat od toho, co všechno vám před chvilkou zničily.  

Je to neuvěřitelné, ale pokud nás chrání andílci, kteří "přespávají" v květech jetele lučního (Trifolium pratense), pak jich jsou miliony. A ještě jedna otázka. Chrání pouze toho, kdo o nich ví, nebo všechny, kteří v blízkosti jetele žijí, chodí, běhají… prostě jsou? Nevím. 

Tak raději je třeba se dívat a vidět vše, co nám Příroda nabízí, protože “okamžik je cenný pouze tehdy, když si ho všimneme”. Nebo “většina lidí po Přírodě jen chodí, nevidí ji”. Nebo “vše kolem nás začne existovat teprve až si toho všimneme”. To jsou některé z textů, které dávám na výstavách fotografií ke svým fotoobrazům a nyní se k tématu hodí. Tedy věřím, že andílci jsou zřetelně vidět.

Nebo to jsou hrdličky? 

Když žijete uprostřed horských luk v chráněné krajinné oblasti, je pravděpodobné, že patříte k těm šťastným, kteří v červu uvidí louku s více než devaterem kvítí. V jednom z těch lepších zákonů je uvedeno, že se tady louky nesmějí sekat až do 15. července, tedy do doby, když už se všechny trávy a květy vysemenily. Ale jak vypadá taková louka než dojde do té devaterokvětnatosti? 🌼

Hned po úvodní dubnové jasně (až jedovatě) zelené přichází na dlouho barva žlutá. 🌞 Nejprve louku pokryjí koberce petrklíčů, které vzápětí vystřídají pampelišky a hned pryskyřníky. Pokud žijete blízko lesa, pak se objeví bílé kruhy sasanek. Potom už dochází k mísení žluté se světle šedou, tedy barvou odkvétajících pampelišek. Zblízka je to smetanově bílá nebo i čistě bílá, ale když jimi prosvítají semínka a okolí, pak už to bílá není. Semínka pampelišek brzy odfoukne vítr a zůstává pryskyřníková žlutá, 🌞 která se vzápětí doplňuje sytou růžovofialovou barvou květů jetele a nahoru nade vše vystrkují prsty růžové kartáčky, tedy rdesna hadí kořen. Pryskyřníkovou žlutou (zblízka lesklou) nahradí “sluníčka” 🌞 kozích brad lučních. 

A nyní,  tedy na konci května, nastává zlom. Barvy se přestanou střídat a začnou se přidávat další a další. Najednou si všimnete, že už se hned nad zemí objevila ve velkém modrá barva “bouřek”, tedy rozrazilů. K růžové se jaksi rozverně a neučesaně přidávají kohoutky luční, modrou v prvním patře louky ozvláštňují zvonky a dokonce se přidává i zelená květina, velmi zvláštní zvonečník klasnatý (můj oblíbený). A samozřejmě kvetou trávy, nejvíce psárky, které používají na své okrášlení všechny barvy od bílé přes růžovou po sytě fialovou, rubínovou a hnědou.

Jak to bude dál? To ještě nevím, ale ráda si počkám… 🌼

Fotografuji čtyřicet let s mnohaletými přestávky. 😄 Intenzivněji se fotografování věnuji od mého přihlášení na Facebook. Skutečně. Právě přátelé na FB mě přiměli, abych se zamýšlela nad fotografií jako obrazem, který umožňuje lidem, kteří “nevidí”, vidět mýma očima. Děkovali za zprostředkování detailů Přírody, za postřehy a zvětšené obrazy “obyčejných” věcí atd. Tím jsem se zase já věnovala fotografování více. A také mě začala zajímat jména kytiček, trav, ptáků, brouků, motýlů… Začala jsem se více seznamovat s tím, co mne v Orlických horách obklopuje. Stala jsem se součástí Přírody.

Přerodem jsem ale prošla, když jsem před pěti lety vstoupila do Klubu fotografů. Byla jsem zděšená z toho, co je v současnosti považováno za dobrou uměleckou fotografii a fotografy vysoce hodnoceno. Dokonce jsem chvilku zkoušela podobné fotografie “dělat”. Ale skutečně jenom velmi krátce. Pochopila jsem, že takové fotky nejsou ze mě, protože mám ráda barvy, pozitivní energii, radost… A u toho jsem zůstala. Je zajímavé, že tato moje práce fotografům není proti mysli. 

Ale teprve dnes v noci jsem prošla skutečnou proměnou muzikantky ve fotografku. Můj zlý sen vypadá takto: Stojím v županu na druhém balkónu a vidím dole na jevišti nastoupený můj sbor. Ohlašují moje jméno, a já nemohu najít šatnu, kde bych se převlékla do koncertních šatů. 🤦 Nebo: Přicházím do koncertního sálu na zkoušku významného orchestru jako dirigentka a náhle si uvědomím, že vůbec nevím, co se bude zkoušet. Nemám partituru a vůbec nejsem připravená. 🤦 A tak podobně. A DNES? Šla jsem známému ukázat výstavu svých fotografií před vernisáží, ale místo mých fotografií všude visely dětské kresby a staré obrazy. Fotografie jsem našla ve skladu rozházené po stole spolu s papíry, některé na zemi lícem dolů, některé ohnuté u zdi. Na dotaz u správce jsem se dozvěděla, že tak to rozhodl šéf. 😄

Když se blíží období kvetení třešní a slivoní, mám největší práci s prořezáním a tvarováním těchto stromků, protože jich máme nejvíce. Naučila jsem se a dodnes dodržuji, že jádroviny se řežou v zimě, když je nad nulou, a peckoviny v období rozkvétání. Prořez stromečků je práce zodpovědná, detektivní a krásná. Musím na to být plně soustředěná, nikdo a nic mě nesmí vyrušovat, abych strom zkrášlila. Vlastně jsem zastáncem ořezu podle tvarů plodů nebo listů tak, jak se děje v přírodě. Lípa má tvar srdce jako list, buk má rovněž tvar listu a ovocným stromům ponechávám tvar plodu. 

Prořezávat stromy mě učil táta. Už jako dítě jsem stála u něho, když prořezával jabloně s komentářem pro mne. Pak si a také mně nakoupil mnoho knih o sadaření, podle kterých jsem se učila, jak to má správně vypadat (a občas do nich kouknu i dnes), ale když stojím u stromku a vybírám větev, která tam nepatří nebo držím v rukou větvičku a vybírám pupen, který směřuje z koruny ven, vzpomenu si na rady táty, ne na knihy. Potom od stromu odstupuji a dívám se na celkový “dojem” ze všech stran. Nikde nic nesmí “vyčuhovat”, koruna musí být podle mne kompaktní, ne zahuštěná a pravidelná. Strom musí být krásný (i kdyby třeba plodil méně). 💗

Fotografie lípy a uměleckého pohledu na stromy. 🌞

Zdá se, že cesta k létu přece jen povede přes jaro. Včera po ránu naposledy mrzlo (-1), ale už nemělo co zmrznout. Vše, co nebylo ochráněno, už je namrzlé nebo zmrzlé. I v lese mladé listy dubů a ostatních listnatých stromů, které spěchaly na svět, bohužel borůvky, samozřejmě jahůdky… a dokonce i kopřivy. A že prý kopřivu mráz nespálí. Ty mrazy trvaly příliš dlouho. Nyní je v předpovědi opět takové malé léto 🌞 na pár dní s teplotami vyššími, než je pro tuto dobu obvyklé. Všichni tvorové (včetně mne) v tom mají zmatek. 

Konkrétně ptáci. 13. března zpíval skřivan, od té doby nic.16. března jsem viděla rehka. Ale v dalších dnech už tady nebyl. Dodnes tu rehci nejsou. 23. března se u nás na louce procházeli konipasi bílí, ale potom se ztratili a opět pochodovali až včera. 14. dubna přiletěly až sem k nám nahoru vlašťovičky. Tedy pouze dvě. Pak tu nebyly, ale opět se objevily 26. dubna odpoledne. A opět pouze jeden pár. 

Vlastně nevím, jak to chodí, ale myslím si, že ptáčci tady nezahnízdili, a tak se opět stáhli níž do kraje, kde bylo relativně tepleji. Věřím, že se nyní v teplejších dnech vrátí. Vlastně se na rehky moc těším. Jsou to hraví, veselí a dovádiví ptáčci. Dokonce provokují a dělají “legrácky”. 💗

Tažní ptáčci tu nejsou, zato škůdců už je tady dost. Konkrétně mšice, dřepčíci, slimáci, chřestovníčci lilioví, o klíšťanech ani nemluvě… 

Oh, jak dlouho jsem se bránila jaru. Odmítala jsem se radovat, opatrně jsem chodila kolem všeho rašícího a vědomě “zastrkovala” vše vykukující a zelenající se, nepřijímala jsem teplo ani ty rychle rozkvétající a rychle odkvétající květinky, a pak jsem tomu uvěřila. Je tady opravdu JARO. Zima už nepřijde. Příroda přece ví, jak se má zařídit. Rozkvétají už i rododendrony! 

OMYL. Na dnešek v noci mrzlo. Ráno ležely tulipány hlavičkami na zemi. Byly ojíněné, rovněž narcisy a lilie…, ale ostatní to zvládlo. Přes den svítilo naplno sluníčko, a tak se zase všechno vzpamatovalo (kromě jednoho nového druhu tulipánů). A pak se roztrhla peřina. Nejprve přišly sněhové krupky, a pak se to spustilo. Husté sněžení s větrem. Během pár minut bylo bílo. Krajina měla zvláštní mrazivé kouzlo se světle zelenou trávou a bílou, s kvetoucími stromy a bílou, s mladými lístečky a květy a bílou… 

Nyní je 20.40 a už je teplota pod bodem mrazu. Je mi to moc líto. Co bude s ovocem? A…

Narciska, žlutá jarní kytička, která roste na všech zahrádkách. Koupíte si ji do vázy na Velikonoce, poměrně rychle tam uvadne. No a co? Jenže pak potřebujete něco doobjednat z eshopu k liliím, abyste měli dopravu zdarma. Něco, co by nebylo ve větším počtu drahé, bylo by na zahrádce trvalé, pokud možno, aby to nežraly myši… a přijdete na narcisy. Dají se zasázet do trávníku nebo na záhonek, jsou nenáročné. Dobrá volba. JENŽE. Rozkliknete kolonku narcisy a nestačíte se divit. Rozprostře se před vás velké množství nádherných květů od čistě bílých po červenooranžové, samozřejmě i přes ty žluté. A tak vybíráte a vkládáte do košíku. Najednou byste je chtěli mít všechny. Už dávno jste dosáhli požadované částky na dopravu zdarma, ale prostě nemůžete přestat. 

A to se stalo mně. A tak jsem začala "sbírat" i narcisky. Jen tak plíživě a pomaloučku se mi rozrostly na mnoho druhů. Některou jsou dostala, jinou koupila, některou přesadila z louky, kam ji přenesly myši. (To je velmi zajímavé, jak myši dokážou roznášet narcisy. Na louce u lesa se najednou objeví trs 50 m od zahrádky. Jak to dokážou?)

Ve světě je známých 27 až 60 druhů narcisů podle toho, který botanický systém považuje kolik druhů za samostatných. Takže botanici v tom zcela evidentně nemají jasno. Já ano. MILUJI NARCISY. 💗

Svátky jara pro mne vždy byly skutečným otevřením dveří k jaru. Ve všech dobách už se daly dát na stůl narcisy (letos natrhané na zahrádce) nebo tulipány. Letošní jaro přišlo zavřenými dveřmi, dávno před Velikonocemi. Je to k neuvěření, ale jsme více než o měsíc napřed. Už odkvetly bledule, sněženky, krokusy i talovíny. Nyní tady na horách kvetou: fialky, petrklíče, narcisy, čemeřice, ladoňky, Hyacinty, podběly, devětsily, sedmikrásky, sasanky, jívy, zlatice, modříny a ještě něco, co třeba nevím. 🌼🌼🌼

Velikonoční pondělí bylo v tomto roce 1. dubna, tedy nabízelo se zaskočit tetičky, matičky… aprílovou koledou: Hody, hody, doprovody, vajíčka už vyšla z módy. Každý pořádný kluk ví, co je dneska moderní: donat, langoš panna cotta, to je teprve dobrota. Mazance a vajíčka, ohraná je písnička. A jestli nám věříte, tak se něco dozvíte: APRÍL! 

Existuje jeden nápoj, který je vzácnější než jiné, možná nejvzácnější vůbec. Je to březová míza. Někdy je označována jako nápoj bohů nebo elixír mládí. Jarní březová míza je skutečným zázrakem se spoustou energie, neboť obsahuje aminokyseliny, antioxidanty, vitamíny a vysoké množství minerálů. Příjemným bonusem je přírodní cukr, díky kterému má míza lahodnou chuť.

Březovou mízu strom dává pouze v krátkém období, a to na jaře. Nyní je právě ta doba, kdy ji začínáme chytat do kbelíčků. Stačí uříznout asi 1,5 cm silnou větvičku, ke konci připevnit drátem kbelíček, překrýt ho sítem proti mouchám a počkat, až voda nakape. (Míza opravdu vypadá jako voda. Je čirá, má stejnou hustotu, pouze je maličko nažloutlá.) Letos zkoušíme ještě jeden způsob, a to navrtat zespoda silnější větev. Obojí funguje. Vzácné “mízování” trvá 5 - 10 dní. Je zajímavé, že některé větve mízu dávají, jiné ne. Dodnes jsme nezjistili, čím to je. Nejvíce teče, když jde Měsíc nahoru a je teplo. Za noc se z jedné větve posbírá až 1,5 l šťávy (a z druhé třeba pouze 0,1 l). My ji pijeme celý den místo vody a přebytky dáváme hned do mrazáku. Ona je totiž dobrá pouze dva dny.

Bříza je symbolem čistoty, světla a nového začátku. Podle keltského "stromokruhu" je stromem naděje a lehkosti bytí. Svým světlým kmenem vnáší do krajiny radost a do srdcí lehkost, je ovšem i velmi mateřská a konejšivá. Proto jsme je všude kolem nás vysázeli. Dokonce náš ochranný strom je bříza. To kvůli ní jsme při stavbě ustoupili se střechou, aby s námi mohla žít dál. 💗

Ještě jsem dirigentka, i když jsem v prosinci 2022 ukončila oficiálně svoji kariéru krásným koncertem. Už tam mi zpěváci a muzikanti říkali, že určitě budu pokračovat, ale odpověděla jsem, že to vím jistě, že už ne. 

A pak přišlo pozvání na jubilejní Festival amatérských pěveckých sborů od ředitele Kulturního centra Fabrika, které se nedalo odmítnout. Tedy dalo, nejspíš, ale já jsem to nedokázala. Přijala jsem pozvání jako čestný host, ale během pár dní jsem byla vrácena do funkce prezidentky, přijala jsem dirigování Proč bychom se netěšili na dvou koncertech, předávání diplomů a ještě budu třikrát řečnit. 🤣

S FAPS jsem prožila nádherné roky. Pracovala s amatérskými i profesionálními orchestry, vedla nácviky se sbory v tzv. ateliérech, podílela se na dramaturgii i organizaci. Bylo by to na knihu, ale uvedu pár nej. 

1. Nejkrásnější a nejnapínavější bylo uvedení Pavlicovy Missy brevis se symfonickým orchestrem a Hradišťanem. Napínavé bylo proto, že Jiří Pavlica vědomě nedodržoval dohodnuté mezihry a těšil se, jak to zvládnu. 🙂
2. Nejzajímavější bylo dirigování Posádkové hudby Hradec Králové v Jelínkově Misse brevis. Cítila jsem se výjimečné stát před vojenskou hudbou.
3. Nejnáročnější bylo provedení Dvořákovy Mše D dur s Komorní filharmonií Pardubice. Tehdy jsem se po generálce zhroutila, ale dali mě do kupy a vše dopadlo náramně.

Ale především to byla po všechny ty roky krásná muzikantská setkání! Takže 19. a 20. dubna 2024 ve Svitavách!

To, že jsem kreativec, je mi dobře známo. Ale dokážu si vymyslet věci, které mi pořádně komplikují situaci. Ale o to víc mě to baví, a tak promýšlím několik dnů a nocí, a pak si jednou ráno přivstanu, abych vše zrealizovala. 😄

Tentokrát to byla truhla s překvapením. Nakreslila jsem si na papír návrh, pak jsem ho přenesla na těsto, upekla jednotlivé díly… A nebylo to správně. Ale všechno šlo opravit. Chtěla jsem udělat základ zdobení ze tří druhů čokolády a potom vše zdobit cukrovou polevou, ale tak jsem se zdržela s truhlou samotnou, že jsem nakonec zdobila pouze čokoládou a perličkami, abych to stihla. Jako vzor zdobení jsem vzala naši starou truhlu (kdybych se pustila do výroby cukrové polevy, tak bych ji jistě stejně vyzdobila 🤣). 

Uvnitř je poklad v podobě malých kulatých perníčků s čokoládovou polevou a nalepenou lentilkou. 

P. S. Truhlička má i nohy. 

Já vím bledulkový příspěvek jsem už sepsala. Ale ono se to putování za bledulemi neomrzí. Letos poprvé jsme se s Barrynkou vypravily na rozlehlé bleduloviště k Vošenici (Tedy k Osečnici, ale místní jinak neřeknou než Vošenice. Nechápala jsem, proč, ale má to logický důvod. V dobách minulých, ještě na začátku minulého století, to byla Vošetnice.) Tedy nechaly jsme se zavézt k Vošenici, sešly jsme ze silnice do husté bučiny, kde teče potůček lemovaný velkými plochami s bledulemi (s Barry na vodítku to byl velmi těžký úkol, protože nikdy nevolila tentýž průchod mezi boučky, a tak se stále zamotávala…). To byla krása! 🌼 Snažila jsem se pořídit fotografie, kde by nebyly četné větve a zbytky suchých vysokých trav, patrně kopřiv, ale příliš se to nedařilo. To mě neodradilo, protože už vím, jak se s nimi vypořádat v počítači. 

Druhý den jsme se vypravily na další rozsáhlé “naleziště” u Zaječího mlýna. Tam jsme také prožily dobrodružství. Všechna místa s bledulemi jsou podmáčená, mnohde stojí nebo teče voda a hlavně je tam hoooodně bahna. Barry se během několika minut proměnila v černobílého psa a já jsem sotva měla sílu vytahovat holínky. Bořily jsme se totiž po kotníky. Ale ta krása! 🌼 Nevídaná.

Při nedokonalosti kalendáře, tedy měření času (který se vlastně nedá změřit, protože každému ubíhá jinak, dokonce se jeho tok proměňuje v průběhu dne anebo vlastně neexistuje), se najednou stane, že jednou za čas dostanete od kalendáře den navíc. Den, se kterým můžete naložit podle vlastního uvážení. 

Potom vám ale hodně záleží na tom, aby to byl krásný veselý šťastný den. Když se probudíte do 29. února a je zataženo, větrno a mlhavo, musíte se hodně snažit, aby se ten den podobal tomu výše popsanému. Tak jednak ho můžete rozveselit dobrým jídlem. U nás to byla pórková polévka a bramboráky s vajíčkem, potom dobrým poledním klidem s pohádkou v rozhlase a také odpolední dlouhou procházkou v Přírodě. Tou především. 

Vypravila jsem se s oběma zvířecími průvodci po lukách podél lesa a pozorovala mechy, jak se díky mlze ozdobily kapičkami vody. A pak se najednou objevilo sluníčko a mechy rozsvítily lucerničky. Také jsem objevila slečnu pařezku s dlouhými řasami a polštářek pro veverky... 

Prostě krásný den navíc. 

Téměř každý den prší. To je dobré pro Přírodu, ale pro mě je to složitější. Do deště se mi nechce. Včera odpoledne kupodivu pršet přestalo, a tak jsem hned vzala SONYho, oblékla Barrynku proti blátu, a vypravily jsme se za bledulemi. 

Před lety jsem objevila poměrně špatně dostupné místo, kde rostlo na tisíce bledulí. Byla to podmáčená mýtina, na které pramení potůček. Potom tam vysázeli smrky, a jak rostou k nebi, berou vodu i světlo, a bledule se pomalu vytrácejí. Tedy přesouvají se podle potůčku dolů. Dnes je les vysoký asi 3 metry, bledule tam jsou, ale je jich opět méně. Šly jsme tedy podle potůčku a sledovaly množství bledulí. Tedy já jsem fotila bledule (a kde co) a Barry běhala celá šťastná po lese a vodou a blátem a bažinami… Bylo pod mrakem, a tak vznikaly fotografie s vysokým ISO, ale co naplat. (Led světlo jsem samozřejmě zapomněla doma.)

Pak jsme přišly do vysokého smrkového lesa k cestě, která tvoří přehradní hráz, a tak potůček vytváří lesní jezero, a dál po cestě a lesem… A tam se to stalo. Asi na deset minut vysvitlo 🌞 a vše ozářilo svými měkkými paprsky. V tu chvíli jsme se ocitly v poetickém pohádkovém lese se třpytícími se kapičkami na všech větvičkách a zářícím bukovým listím pod nohama. Když jsem se vzpamatovala, udělala jsem pár fotografií. Pravých kalendářových, ale rozhodně ne únorových. Budu je muset zařadit na říjen nebo listopad. 😄

Když chci přivolat jaro, koupím si primulku. Petrklíč otvírá jaro, a tak volím právě tuto květinu. Ale čím přivolat zimu? Moc bych si ji přála. Sníh zde ležel od listopadu pouze dvakrát, což se shoduje i s počtem mého sportování na běžkách, a tak mám pocit, že se neuzavřel každoroční cyklus. Prostě chybí čas klidu, kdy celá krajina spí pod sněhem, občas je pofoukaná větrem a sevřená mrazem, ale odpočívá. Obraz této zimy je spíš neklid. Proměnlivé počasí s velikým množstvím z nebe padající vody a následně běžící v menších či větších pramenech po loukách, po cestách a koryty potoků a řek. Napadne sníh a druhý den roztaje. Mrzne na holo a náhle je 10 stupňů nad nulou, jako právě v této chvíli. A také nás trápí silný proměnlivý vítr, který utichá pouze výjimečně. Vše směřuje k jaru, aniž by si odpočalo. Ptáčci začínají s námluvami, vylezly sněženky a koukají tulipány. Dnes jsem našla na zahrádce živé dřepčíky… 

Ale nejspíš to všechno způsobila primulka, kterou jsem dostala loni k MDŽ. Ona totiž kvete nepřetržitě po celý rok až dodnes. Tedy už od léta přivolává jaro.

Vlastně vůbec nevím, jak to vzniklo. Jenom tuším, že by ke vzniku mohl pomoci malý proud vody pod ledem. Ke vzniku čeho? Ledových červů, trilobitů, trubek, husích krků… ve zmrzlých kalužích na lesní cestě. Tyto útvary byly dlouhé až 25 cm a venkovní průměr měly okolo 2 cm. Vyskytovaly se na mnoha místech cesty, tedy nebyl to ojedinělý jev. Bylo to velmi zajímavé a krásné. Ale byly tam i jiné zvláštní tvary. Škoda, že bylo pod mrakem, tedy nebylo možné vše dobře nafotit. 

Před nedávnem (to bylo ještě dost sněhu) jsem šla navzdory větru s Barry na procházku. 

Tam, kde v předchozích dnech foukal silný vítr a současně padal sníh, byly stromy obaleny silnou vrstvou zledovatělého sněhu, a tak dostaly odlišný velmi zajímavý vzhled. Listnáče měly všechny větvičky až do té nejmenší obalené vrstvičkou sněhu, a tak vypadaly jako krajkové. Ale jehličnany byly naprosto úžasné. Jednak musely tou tíhou sněhu "připažit", jednak jejich jednotlivé větve dostaly zcela zřetelné kontury. Jako kdyby byly obtažené tuší. Sníh byl přímo nabičovaný, naflákaný, upěchovaný na větvích i na jednotlivých jehlicích. Smrkový les byl jako nakreslený. Dokonce jsem vyfotila smrk, který vypadal, jako kdyby rostl vzhůru nohama.

Po celý život jsme chráněni mocným kouzlem. Někdy proti své vůli. Něco špatného, nepříjemného, zlého se děje, a po nějaké době ujistíme, že to bylo na naši ochranu. Mně se to stalo právě včera. Naplánovala jsem si celé odpoledne ve městě. Oběd v jídelně (aby mi zase jednou někdo uvařil), potom kadeřnice (je tak milé, když o mě někdo pečuje), potom návštěva výstavy fotografií (abych věděla, co se vystavuje), káva s kamarádkou (pro zpříjemnění odpoledne) a schůzka fotoklubu. Upekla a nazdobila jsem perníčky, upekla bílkový chlebíček a přibalila dvě lahve vína, abych si s nimi připila na vstup do nového fotografického roku…

Připravila jsem se na cestu. Bylo slunečno, foukalo, mrzlo… Sedla jsem do auta, chtěla nastartovat, a nic… Asi se mi vybila baterie v elektronickém klíči, a tak jsem běžela pro druhý. Otočila, a nic… Auto odmítlo jet. Baterie byla naprosto vybitá. Vždyť já tam chci jet! Vše marné.

Obvolala jsem všechny, se kterými jsem se měla setkat, a vše zrušila. A pak se to stalo. Někdy po šesté hodině začalo pršet na zmrzlou zem a celou oblast pokryla ledovka. Tedy pokud bych vyjela, jen s velkými problémy bych se dostala domů… 

Díky Bohu za záchranu. 

Už dlouho pozoruji a fotografuji námrazu. Nikdy bych neřekla, kolik druhů námraz Příroda tvoří! Tak samozřejmě chápu, jak vzniká námraza, ale že je jednou v dlouhých jehlicích, podruhé v malých kostičkách, potřetí v kvádrech, dokonce jsem loni viděla kuličky nejspíš způsobené droboulinkým mrholením. Někdy je námraza velikosti milimetru, jindy deseti centimetrů. Jistě záleží na větru, teplotě, možná i na tlaku a nejvíce na vlhkosti. Dnes je např. vlhkost vzduchu 98%, je pět stupňů pod nulou a fouká a vzniká námraza kvádříčková (viz foto). Nechápu. No. 😄

Vlastně to chápat nepotřebuji, protože ať už je námraza jakákoli, přináší do krajiny krásu především, když vysvitne sluníčko. Jsou ty nejkrásnější fotografie. Krása, která bere dech v pohledu do krajiny a především v detailu. 

A tak fotografuji námrazu, a pak doma žasnu nad vynalézavostí Stvořitele.

Mrznoucí bubliny jsem poprvé viděla na videu někdy před třemi lety a od té doby se každou zimu pokouším je vytvářet, pokud podmínky dovolí. Ale není to jen tak.

1. Musí být minimálně - 6, ideálně - 8 st. To přináší poměrně náročné podmínky pro fotografa, protože u “výroby” stojí na místě třeba i přes hodinu a ruce musí mít dobře pohyblivé, tedy rozhodně ne v palčákách. Jak to probíhá? Vzít bublifuk, vyfukovat bubliny dokud se některá nezachytí poblíž, uzavřít bublifuk, vzít foťák, nastavit, vyfotit. Sebrat bublifuk, udělat bubliny atd.
2. Musí být bezvětří, protože jinak vám to bubliny odnáší pryč a ihned po dopadu kamkoli se rozpadají. Jo a taky na větru je ta zima ještě větší.
3. Musí být dobře namíchaná směs na bubliny, která by umožňovala držet bublině po určitý čas pohromadě, být čirá a také vytvářet duhovou vrstvu na povrchu. A také musí být dobře vychlazená.
4. Musí být nějaký pěkný povrch, tedy rozhodně ne tráva bez sněhu, hlína, větvičky, protože to všechny je potom na fotografii nehezké a také to padající bubliny propíchává. Tedy ideální je jiskřivý sníh, námraza…
5. Musí být Slunce, ideálně vycházející oranžové nebo zapadající oranžové s měkkými stíny.
6. Musíte mít dobrý bublifuk a HLAVNĚ TRPĚLIVOST. Ale výsledek stojí za to! (Tedy pro mne určitě.)

V současnosti opět silně prší. Den po dni déšť v různé intenzitě. Přináší do krajiny dostatek vláhy, dostatek vody rododendronům a potokům, problémy cibulovinám (o lilie už mám obavy), podzemním tvorům a lidem a také vodu do sklepa. Ale naši předkové (cca z počátku 19. stol.) byli tak geniální stavitelé, že pokud voda do kamenného sklepa někudy nateče (až půl metru), tak zase někudy zmizí. 

Louky se po těchto vydatných deštích na některých místech mění v “močály” nebo jezírka, jiné jsou stále loukami, jako naše louka pod lesem, která byla v dobách minulých socialistických meliorována. V současnosti je dobře patrné, kde trubky končí. Pokud je zmrzlá zem a teče z trubek voda, naplní se pod povrchem (pod drnem) velké polštáře, a když na ně stoupnete, houpají se pod nohama, což je zábava pro děti i dospělé. Když je teplo, tryskají u ústí trubek, ale také ze všech ostatních děr, např. myších, gejzíry až do výšky 25 cm. Stává se to výjimečně, ale letos je to už podruhé za zimu. 

Máme tu nový rok, který bezpochyby přinese veliké změny na Zemi. Konečně se posouváme k lepšímu. Vždy, když se setkám s nízkou úrovní vědomí, jsem zaskočena. Nebudu se pouštět do jmenování příkladů, ale už dávno to vidím v nové hudební tvorbě, které ve vážné hudbě nikdo nerozumí a v moderní strhává k pudovým reakcím, současné architektuře, o módních přehlídkách nemluvě, ve výtvarném umění a také ve fotografii, kde se mě to bezprostředně týká. Oceňované fotografie, většinou černobílé, jsou často na úrovni vědomí pod 50! Tedy strach, smutek, beznaděj, úzkost… Tak se cítí autor a tak působí na ostatní. Tedy je načase, aby se vše změnilo! Věřím v posun právě v roce 2024! Návrat k radosti, barvě, energii, vnitřní síle…

Změnou k lepšímu považuji i to, že jsme letos nestříleli rachejtle, dokonce jsme ani nešli na tradiční střílení (kam chodíme víc než 30 let). Najednou vidím ty vyděšené kočky, psy nacpané pod postelí… Ani jsem se nešla podívat na hřeben hor, kde se skoro hodinu na mnoha místech objevují barevné gejzíry. Vše jsme vyměnili za barevné bubliny. Byla to krása.

Udělejme lepší svět! 💗 I sebemenší plamínek svíčky zažene tu nejčernější tmu. 💗

Letošní Slunovrat doprovázely zajímavé jevy na nebi. Skoro po celém Česku se objevovaly barevné východy a západy Slunce. Ne běžně barevné, ale výjimečně barevné. Většina jevů trvala pouze několik minut, a pak se vše vracelo do “normálu”. Začalo to 18. prosince a poslední barevný východ bych 23. prosince. Rozhodně stálo za to vybíhat s foťákem a snažit se zachytit tu krásu a energii. Mně se to povedlo hned čtyřikrát, naposledy včera ráno.

Byla to velká dávka síly a energie pro každého pozorovatele. Tak, jak se dějí velké proměny na Zemi, odráží se to i na nebi. Někdy růžová něha, jindy rudé peklo… 

Dnes na procházce v krajině téměř předjarní (v tomto případě je to taková smutná ironie. Sníh utekl před očima, teploty drží i přes noc nad nulou a především není žádná vyhlídka na lepší zimní časy. Pokud bychom neznali datum, pak bychom tuto krajinu zařadili do konce února.) jsem našla velice zajímavou houbu. Visela na větvi a pár kusů “okapalo” do listí. Její struktura byla hlenovitá, obtížně se udržela pohromadě. Zářila svojí žlutou barvou v černobílé krajině, a tak nebylo obtížné si jí všimnout. 

Teprve doma. když jsem stáhla fotografie, začala detektivní práce. Copak to je? Hlenka? Hlenku znám, ale takovou jsem nikdy neviděla. Po chvílích pátrání jsem ji objevila. Zvláštní zajímavou úžasnou rosolovku mozkovitou. Název naprosto vystihuje tuto houbu, pouze s barvou si nejsem jistá. 🙂

Voda. VODA. VODA, Bezpochyby úžasný živý organismus, který má paměť věků, na Zemi je její množství stálé po celou dobu její existence (když vidíte např. Viktoriiny vodopády nebo Metuji, napadlo vás, že stále teče? Každou minutu, měsíc, rok, desetiletí, tisíciletí… Kde se stále bere?). Voda tvoří krystaly podle naší nálady, krásné a harmonické s každou dobrou myšlenkou, vděčností, láskou… a chasou s každou negací, strachem a zlým úmyslem… Mění se podle prostředí, podle složení, podle délky cesty k nám… Má léčivou moc, očistnou funkci, nese elektro náboj… A to všechno díky EZ, tedy čtvrtému skupenství vody. Ne, v učebnicích to nehledejte, tam to ještě nevědí. Tam dokonce řadí vodu do neživé Přírody! Čtvrté skupenství vody objevil profesor Gerald Pollack a popsal je jako gelovitý stav mezi pevným skupenstvím (ledem) a tekutým (vodou) a má stejně jako led šestihrannou strukturu (k údivu všech “vědců”, kteří o vodě vědí vše, ale nechápou, proč nefunguje, jak ji popsali). Taková hustší voda s označením EZ má negativní náboj (na rozdíl od H2O, která má kladný) a chemické označení H3O2. Naši předci to museli vědět, protože stvořili pohádky o živé a mrtvé vodě. Této vodě se opravdu říká živá.

EZ je v každém organizmu na Zemi. V lidském organismu, který je skoro celý tvořen vodou, dokáže zázraky. Dokáže vrátit zdraví, dokáže udržet mladiství vzhled, dodá energii a vitalitu… Tedy sáhněme po poháru dobré živé vody. Ale kromě pravidelného přísunu dobré vody je třeba být také na světle, ideálně na Slunci. Potom EZ v našem těle proudí až pětkrát rychleji. https://www.signalyduse.cz/ctvrte-skupenstvi-vody/

Proč dětem (a mně) chutná sníh? Protože je to čtvrté skupenství vody.

Když přijde sněžení a současně mrzne, sníh zůstává uchycený na všech větvích, větvičkách, listech, travách… Prostě ozdobí celou krajinu. V lese se najednou objeví i to, co normálně není vidět. Získává čarovnou až magickou atmosféru. Není už černý, ale je černobílý, tedy o tu bílou veselejší. Nejkrásnější ale je, když se k těmto barvám přidá ještě světle modrá. Stane se to v momentě, kdy je úplně jasno a sytě modrá obloha. Když Slunce prosvítí les, toto světlo je modré. 

Druhá poloha této situace je, že na větvích leží obrovské masy sněhu, které malé jehličnaté stromky vtlačí do zajímavých postaviček a velkým připaží větve. Pokud do toho zafouká silný vítr, hrozí polámání vršků. Ale stromy této obrovské tíhy může zbavit pouze obleva. Pak není radno chodit do lesa. 🙂

Tmavé dny bez sluníčka trvaly dlouho. Tmu v chaloupce zaháníme svíčkou, tedy živým stětýlkem, abychom nepropadali smutku. A pak se najednou začne prostětlovat nebe a k naší veliké radosti celou krajinu zalije svými paprsky Slunce. Přinese modrou, zelenou, trochu červené, žlutou, prostě barvy do krajiny.

Dnes se tento zázrak odehrál, ale do krajiny na pár okamžiků přinesl ještě více barev, než je obvyklé. A to díky halového jevu, který se odehrál tady na louce. Objevily se všechny barvy duhy nejen v kruhu kolem slunce, ale mnoho krystalů stvořilo barevné kroužky vedle duhy. V jednom okamžiku se zdálo, jako kdyby Příroda ozdobila ten svůj vánoční strom.

Díky za tuto sílu a energii!

Zima přišla tak, jak jsme si přáli. Konkrétně z 24. na 25. listopad. Tedy náhle a bez přechodu. Jeden den podzim a druhý den zima. Napadlo přes dvacet cm sněhu a začalo mrznout. Napadlo do listí, tedy podle domorodců bude plytká zima. Ale na plytkou zimu začalo velice mrznout. Skoro až moc. Dnes bylo o půlnoci - 8, 5, ráno - 7, 7 a v poledne - 5, 3 stupňů. To se stává málokdy, že by v listopadu byla taková zima. 

Krajina se stala černobílou. Tedy pro mě smutnou a nostalgickou. A taková se mi nechce fotografovat. Sluníčko by do ní přineslo radost, něhu, přívětivost a velkou krásu…, protože do bílé, šedé a černé přidá bleděmodrou, někdy odlesky zlata nebo stříbra ze třpytícího se sněhu. 

Naše zvířátka jsou huňatá a chlupatá, ptáčci kulaté jako bábovičky, protože o tom mrazu samozřejmě věděla už dávno před tím, než přišel. Jenom lidi se diví. 🙂

Před 25 lety jsem vzala naše kluky na operu Rusalka do Národního divadla. Ó, jak hořce jsem litovala. Moderní scéna, minimalistické kulisy, levná varianta, tedy minimální taneční obsazení… Jezero byla modrá látka s otvorem, kde stál vodník a hýbal látkou. Zámek byl pouze v obrysech na pozadí, plesová scéna se čtyřmi páry v jednoduchých šatech, árie po jedné sloce… Je zajímavé, že si nepamatuji sólisty. Kluci vše sledovali, a já plakala kvůli tomu všemu.

Letos jsem objevila Rusalku ve Státní opeře Praha v režii Zdeňka Trošky. Přečetla jsem recenze a zvažovala, zda na to mám kluky (ve stejném věku jako před lety) vzít. Vše bylo tak, jak má vypadat skutečná pohádková opera. Úžasná scéna s projekcí, nákladné kostýmy, vypracované kulisy i světelné efekty, jedenáct víl, mnoho tanečních párů, perfektní pěvecké ale taky herecké výkony… Prostě nádhera. Dokonce byly zařazeny všechny scény původní opery, takže s přestávkami trvala 3 hodiny 10 minut! Ovšem pro dnešní děti docela náročné. Jsou zvyklé na rychlé akce, zkratky, přehnané emoce i slovní projevy, střídání děje, úspornost… Opravdu se velice zrychlila doba. Ale vydrželi to. A já opět plakala, ale dojetím. Vlastně plakala jsem dvakrát. Podruhé, když vyprávěli celý děj do telefonu mamince. Pamatovali si árie a některé dokázali zpívat, znali texty… 

Vytváření kalendáře mi připomíná moji předchozí profesi dirigentky. 

Dlouho před koncertem o něm začnete přemýšlet. O jeho délce a jednotlivých skladbách programu, o dramaturgii, čase a místě, způsobu uvádění… Pak si napíšete skladby, které se do programu hodí a jsou interpretačně dostupné vašemu sboru či orchestru. Seženete partitury, prohlížíte je, případně můžete ještě některé vyměnit… Takto připravený program nabídnete institucím k uvedení. Pak přichází druhá fáze, a to nácvik s hudebními tělesy. (Touto částí už prolíná přemýšlení o dalším koncertě.) Doba nácviku trvá různě dlouho podle obtížnosti programu. A pak přichází koncert. Vrchol vašeho snažení i snažení všech účinkujících a zážitek pro posluchače. Ale ještě neskončí posezení po koncertě, a vy už připravujete další koncert. 💗

Dlouho před prací na kalendáři o něm začnete přemýšlet. O designu, o barevnosti, grafice… Pak najdete na PC složku, kam jste po celý rok vkládali pěkné kalendářové fotografie. Některé se přesně hodí k určitému měsíci, a tak založíte 13 podsložek a fotografie začnete třídit. Pak přichází druhá fáze, kdy začnete tvořit na počítači. Většinou máte jednu stranu v hlavě (většinou fotogenické podzimní nebo jarní měsíce), a tak uděláte pozadí s vymyšleným grafickým motivem, vložíte fotografie, které jste vybrali a zkusíte vybrané písmo. Tak postupujete ke stále těžším měsícům. Vyměňujete, zvětšujete, zmenšujete, děláte výřezy… Duben, to je oříšek. Tvoření a dolaďování trvá přibližně šest týdnů. Když máte tři měsíce hotové, nabídnete kalendář na sociálních sítích. To je napínavý okamžik. Vrcholem všeho snažení je, když pošlete hotový kalendář do tiskárny. Pak s velkou trémou čekáte na zkušební výtisk. Když přijde, většinou se vám uleví. Potom většinou něco málo upravíte, a kalendář se může tisknout pro všechny zájemce. Pak je rozvezete, rozpošlete… V té době už přemýšlíte o podobě dalšího kalendáře. 💗

A v lednu hledáte místo, kam pověsíte ten loňský. 😄

Když jsem ráno přála Martinovi k svátku, bylo relativně teplo a svítilo sluníčko. Na žertovnou narážku, proč nepřijel na bílém koni, odpověděl, že na bílém koni dnes ještě přijede. Vypadalo to velice nepravděpodobně. Jenže k večeru začala padat teplota k nule, a když přišla desátá večerní hodina, začalo chumelit. První letošní sníh. Ráno byla celá krajina přikrytá asi pěticentimetrovou bílou peřinou. Náhle se stalo listí na stromech k té bílé velice kontrastní, nějak moc barevné a jaksi nepatřičné. Vlastně je moc zajímavé, že ještě neopadalo. Hlavně u třešní je to podivné, neboť opadávají jako první. Ale drží i na břízách, jívách, lískách… Nejkrásnější jsou ovšem stále buky. Rozsvěcují svojí oranžovou každý smrkový les. A v bukovém lese tvoří bronzové koberce. 

Horší je to s místní předpovědí počasí na zimu. Když nasněží do listí, bude plytká zima. A to by se mi nelíbilo. Když už má být zima, tak ať je. Mráz a pořádná nadílka sněhu. V kraji suché chodníky a silnice a u nás na horách metr sněhu! 

Jako bývala středoškolská profesorka jsem zvána na srazy “svých” tříd. Většinou jezdím, i když to mám do Litomyšle daleko. Proč? Protože ráda poslouchám, jak “holky” vyprávějí o svém životě. Jakou šly cestou od vyjukaných dívenek k sebevědomým ženám. Ty, které úspěšné a spokojené nejsou, obvykle na srazy nepřijíždějí. Proto se to dobře poslouchá, když 90% žen řekne, že jsou šťastné, že je práce baví, že mají pěkný vztah s dětmi, prožívají život v radosti… 

Ten poslední sraz probíhal jinak. Odehrával se, na rozdíl od ostatních, v otevřené veliké místnosti restaurace, kam později přišli i běžní hosté. Už zvenku bylo slyšet hlasitý hovor ve vysokých polohách, výbuchy smíchu, občas výkřik, všechny dívky mluvily přes sebe (do puštěné televize)… Byla jsem bouřlivě přivítána a posazena k osmi! mým bývalým kolegům (většinou bývám sama nebo jsme dvě). Mladých žen bylo asi dvacet, a tak jsem se začala těšit na jejich životní příběhy. I já jsem měla připravený ten svůj s vtipnými glosami a veselými historkami (i z natáčení 🙂)… Jenže nic se nekonalo. Ptala jsem se děvčat, ale ona říkala, že o sobě všechno vědí, že není třeba veřejně vystupovat, že by to ostatní nudilo. AHA. O TOM TO JE. Ostatní by to nudilo. 

Lidé se setkávají s ostatními, aby mluvili sami a hlavně o sobě. Nezajímá je to, co chce o sobě říci druhý. Často tomu druhému skočí do řeči a jsou nevrlí, když se dlouho nemohou dostat ke slovu. Když se zeptají, tak ze zdvořilosti, ale nechtějí slyšet odpověď. Někdy se dokonce bojí položit otázku, aby se druhý nerozhovořil. Chtějí, aby je někdo poslouchal, a pak mají dobrý pocit, jak si s tím druhým pěkně popovídali. Jste ti nejoblíbenější, když dokážete poslouchat (vědomě). 

Myslím, že VRBA (stovky, tisíce, desetitisíce, miliony vrb) by byla v dnešní době dobrým podnikatelským záměrem. 

Opravdový podzim dělají barvy. Ty nejkrásnější barvy krajiny, které znám. Vtip je v tom, že všechno začíná u zelené, ale některé stromy si ji ponechávají, jiné ji vyměňují za jinou. To se týká listnáčů a modřínů. Zelená přechází v zelinkavou (skoro až jarní v listech jasanů), také v zelenožlutou, později ve žlutou a vybledlou žlutou. Někde v barvách žluti se odštěpí dva barevné proudy. Jeden to bere přes okrovou. Okrová se většinou promění na rezavou a světle hnědou až do zemité hnědé. Druhý směr jde do světle oranžové, sytě oranžové přes světle červenou k tmavě červené a opět k hnědé. A když se všechny ty tisíce odstínů objeví v krajině, je to podzimní barevný koncert. Snad symfonie barev. Přívětivá a měkká, objímající a utěšivá. 

Nejbarevnější listy jsou javorové. List javoru někdy má všechny barvy podzimu.

Podzim je můj čas. Miluji dozrávání, sklizeň, ale především proměny barev krajiny. Toto úžasné období končí opadáním listů a příchodem bílé barvy, která pohltí krajinu.

Kdoule je zasyrova nepoživatelný plod (malvice) kdouloně (cydonia oblonga). Tvarem se podobá jablkům, ale je pokrytá chloupky.

Kouzlo kdoulí jsem objevila asi před pěti roky, kdy jsem dostala bedýnku těchto zajímavých plodů. Nikdy v životě jsem je neviděla. Prohledala jsem dostupnou literaturu a weby a hledala informace, jak je zpracovat. Rozhodla jsem se udělat rosol a přesnídávku. Výsledek byl úžasný hned ze tří pohledů. 

1. voňavý (Ale to jsou už i plody. Když jsou uvnitř v chaloupce, provoní ji krásnou zvláštní vůní.)
2. jasně červený (K této barvě se mírně blíží jahodová s citronovou šťávou, aby nezhnědla.)
3. výtečný (Tato chuť se nepodobá žádné jiné. Od té doby ji nalézám v některých vínech. Už konečně vím, po čem voní.)

Před třemi lety jsem koupila stromek. Nevím, jestli tady budou kdoule dozrávat, ale letos šance je. Jsou tam tři, z toho rosol neudělám, ale naštěstí jsem opět dostala bedýnku plnou voňavých kdoulí. Tedy bude na koláče, na cukroví, na palačinky… 

Po období tvůrčí krize (já vím, to se píše v románech, ale tady to přesně vystihuje situaci), tedy po období tvůrčí krize se mi najednou nedostává času, abych zpracovala všechny nápady, které přicházejí. 

Probíhá to asi tak. V hlavě nosím fotografii, která se mi líbí, ale potřebuje něčím oživit, rozbít souměrnost, obohatit… Tento proces trvá např. u této právě vzniklé kompozice více než měsíc. Nic nezkouším, pouze si v hlavně představuji, jak to budu dělat a jak by to mohlo vypadat. A pak se v noci vzbudím, koukám do tmy a přijde nápad. Nebo opačně. Přijde nápad, a ten mě vzbudí. Pohrávám si s ním třeba dvě hodiny do svítání, a když mám skoro jasno, znova usnu.

Ideální je, když mám čas ho hned “za tepla” zpracovat. To spojení “za tepla” jsem použila záměrně, protože se vše děje spíše za zimy. Totiž, tak se zaberu do tvůrčí práce, že mi zhasne v kamnech. Chvíli to vydržím, pak si vezmu svetr, pak zatopím… a zase se “probudím” zimou. Tak se to opakuje, pokud fotoobraz nedokončím. Dnes jsem měla štěstí, že prší, a tak jsem na něm mohla pracovat od deseti do jedné (to mi byla zima a ještě jsem měla hlad) a od dvou do teď, tedy do půl páté. 

Fotoobraz “PROFIL” je hotov. Ale nevím, jestli se mi bude líbit ještě za týden. Pokud ne, vymažu ho, 😄 pokud ano, půjde na výstavu.

Rozhodně nebudu psát příspěvek o Honzovi, ať už hloupém nebo chytrém. Tentokrát se jedná o něžnou a krásnou květinku s jmény křivůtka, achymenes, bouloň nebo chcete-li honzík. Mívala jsem fialovou a každoročně jsem ji na zimu úplně ostříhala, a ona zase pěkně na jaře vyrazila a kolem květináče udělala nádhernou fialovou kouli. A tak mnoho let. 🌼

V současnosti se mi ale pěstovat nedaří. Už jsem dostala několikrát vzrostlé rostlinky, ale na jaře z květináče nevyrazily, a tak jsem druhý rok podle rad odborníků vysypala květináče a očistila hlízky. Přes zimu přežily, a tak jsem je s nadějí zasadila a dala do skleníku. Čekala jsem zbytečně, nad zem se rostlinky nepodívaly. A tak to zkouším, marně, čtyři sezóny. Když se mi nedaří, tedy alespoň se jezdím dívat na tu nádheru k pěstiteli, panu Landovi. Má snad všechny barvy a velikosti, které si lze představit. Tři plné skleníky krásy (za kterou je nepředstavitelná práce). Před nedávnem jsem si od něho opět asi pět druhů přivezla a slibuji, že o ně budu vzorně a s láskou pečovat. 🌼 V létě uvidíme.

Zdá se mi, že letos nelétali motýli. Měla jsem jednoho, který za mnou každý rok přiletěl a sedl se na mě nebo seděl blizoučko a sledoval mě. Nechal se vyfotit a zase odletěl. Před dvěma lety jsem napočítala na voskovém mužíčkovi (rozchodníkovec nachový) 14 baboček paví oko, letos nejvíc šest. Letos jsem viděla pouze jednoho modráska a invaze perleťovců, jak hrozili “odborníci” se nekonala. Co se s nimi stalo? Pořídila jsem desítky fotografií motýlů přes léto, letos několik. 

Ovšem úplně stejně mě překvapilo, že nejsou pavouci na loukách (v chaloupce je nestačím vymetat). Velice ráda fotografuje pavučiny v roce. Málokdy se to povede, jestli vůbec, ale fotografuji je znovu a znovu. A tak jsem už třikrát vyrazila za silné rosy a vycházejícího Slunce s velkým SONY na pavučiny. Ještě loni nebylo kam šlápnout, ale letos jsem našla dvě, tři na celé louce. Kam se poděli pavouci?

Jenom koníků a kobylek bylo jako obvykle. 

A drvodělek byl nadbytek. Místo jedné hned tři. 🙂 A to je dobře.

Dobu sklizně miluji. Vlastně si ráda sklízím všechno, co jsem si zasela a zasadila. Ráda vyrývám brambory a beru do rukou jednu po druhé, potom třídím, umývám…, ráda vytahuji ohromný pastiňák (pokud na to mám sílu) a také mrkve. S nimi je to dobrodružství, protože jsou různě velké, různých tvarů (a také různě okousané od myší). 

Loni jsem s myšmi udělala dohodu, že jim nechám půl úrody, když mi tu druhou zase nechají ony. Pochopily to ale špatně a vzaly si polovinu z každé mrkve. 🤣 

Druhá žertovná příhoda se týká rady odborníků, že se má zemina, do které přijde mrkev, přesát na jemném sítu, aby byly mrkve pěkně rovné bez větvení a jiných zatáček, protože to způsobují kamínky a hrudky. Přesáli jsme zeminu, ale na celý záhon jsme ji neměli, a tak jsem podle provázku ryla rýčem hluboké rýhy, které jsem vyplňovala jemně přesátou zemí a nahoru zasela semínka mrkve. Někde uprostřed této dřiny jsem se rozhodla, že se na to vykašlu a zbytek zaseji do normální zeminy na záhonu. 

A jak to dopadlo? Na obou místech záhonu stejně. Část mrkví byla nádherně kreativní 😄 a část nádherně rovná!

Chodit na houby mě učili už od malička. Později jsem slyšela vypravovat historky, jak mě táta učil, že každou holubinku musím ochutnat (když mi byly sotva tři roky). Po létech jsem totéž učila (ve stejném věku) svého vnuka. Houby jsou moje vášeň. Skoro každým rokem rozšiřuji sortiment, který sbírám o jeden druh. Poslední byla loni holubinka černající.

Ale pro mne jsou králové lesa křemenáče. Nejkrásnější a nejvzácnější ozdoby lesa co se týče jedlých hub. Další historkou z mého útlého dětství bylo ve spojitosti s babičkou. Byla jsem s ní na poli, sotva jsem chodila, tedy mohly mi být tak dva roky. Došly jsme (no spíš mě nosila) až k lesu ke stříbrské střelnici. Chtěla si tam odskočit, a jak si sedla, viděla “les” křemenáčů. Dodnes si ten pohled pamatuji. Nízký lesík a všude křemenáče osikové, tedy s jasně červenou hlavou a bílou nohou. Větší, menší, dvojčata… (Babička říkávala: křemenáče jako panny.) Svlékla si blůzu, potom košilku a nasbírala je vrchovatě. Ale byla jsem tam ještě já a domů cesta asi 2 km. 😄  💗 😄

Letos rostou křemenáče po mnoha letech také tady. Tedy křemenáče smrkové. Jsem vždycky až dojatá, dívám se z dálky, prohlížím okolí a teprve po chvíli se pomalu přibližuji k nálezu. Pak se dívám, srdce se mi může rozskočit, pohladím ho, opatrně vyndám, něžně očistím a vezmu do košíku hlavičkou pěkně nahoru, aby zdobil i košík. 

Lichořeřišnice je nádherná rostlina s léčivými účinky. Mě fascinuje také tím, že kvete několika barvami. 

Její výhony jsou velice dlouhé. Nám dorostly do délky dvou metrů. Chutná především dřepčíkům, tedy v době, kdy začíná kvést, je třeba ji kontrolovat. Dřepčíci dokážou přes noc zlikvidovat všechny květy, především, když je sucho. My ji stříkáme mlékem nebo dáváme lepové žluté pásky.

Květy jsou jedlé a chutnají po hořčici s křenem :D nebo po lichořeřišnici. :D Ale především se kapucínka pěstuje kvůli plodům. Tinktura z nich je nejsilnějším přírodním antibiotikem. Postup výroby: Semena se sbírají ještě měkká, aby se dala napříč překrojit. Naskládáme je do skleničky a zalijeme 50% bílým destilátem tak, aby byla ponořena. Dáme je na 14 dní do tepla, nikoli však na slunce. Každý den protřepáváme. Pak slijeme přes plátýnko a můžeme užívat. Dospělí při začínajících potížích 3 x denně 15 - 20 kapek a děti 4 - 10 kapek podle věku. Skladujeme v lednici klidně rok i déle.

S odletem vlašťovek jako kdyby skončilo léto. Letos jde všechno velmi rychle. Čas se zrychlil a Příroda se opravdu už převléká do podzimní nálady. Ale stejně s sebou berou kousek veselí, dovádění, hravosti, skotačení…, které svým létáním navozují. A také je krásné je pozorovat na drátech, jak si čistí peří a zvedají jedno křídlo, pak druhé, jak na sebe nalétají, pak se náhle zvednou všechny, zakrouží a zase po jedné usedají vedle sebe. V úterý jsem je pozorovala a říkala si, že je ještě musím nafotit takhle pěkně z podhledu, a ve středu ráno tady nebyly. Jeden den lítají nad hlavami, nad domy, je jich plné nebe, někdy nízko nad zemí, jindy vysoko v oblacích a druhý den ráno je na nebi “prázdno”. 

Jedna se tady zapomněla a viděla jsem ji ještě 10. září, ale jistě je dohonila. 

Drvodělka fialová (Xylocopa violacea) je naše největší včelka samotářka a vzbuzuje skutečný respekt. Jednak bzučí hlasitěji než sršeň, jednak svojí neskutečnou velikostí udivuje pozorovatele. Může mít až 3 cm! U nás na horách je vzácná. Poprvé jsem ji nafotila před deseti lety, ale netušila jsem, co to je. Považovala jsem ji za krásnou velkou modrou mouchu. Pouze se mihla, a tak nebyla fotografie kvalitní. 

Pak nás začala pravidelně navštěvovat, a tak jsem si o ní něco načetla. Na jaře jsem jednu sledovala a vyfotila, ale včera jsem měla nevšední zážitek. Šla jsem plet zahrádku, protože po deštích vypadala jako prales. Když jsem začala vytrhávat plevel, najednou jsem nad sebou uslyšela známý zvuk. Opatrně jsem se narovnala a hledala původce toho “rámusu”. Ale to, co jsem uviděla, mě ohromilo. Na cíniích hodovaly tři drvodělky. Tou největší rychlostí, jakou jsem dokázala vyvinout, jsem utíkala pro SONY, abych je zachytila. Naštěstí na mě počkaly. Každá byla jinak velká a jinak modře zbarvená. Jedna měla záda od pylu, protože zalézala do hledíků, druhá byla čistá. Bylo z toho neskutečných 200 fotografií. 

A zahrádka zůstala zarostlá. 😄

Jednou z výhod toho, že jsem členkou fotoklubu, je to, že se moje fotografie dostanou na společné výstavy, které členové našeho fotoklubu pořádají. Nemusím platit nájem, neplatím ani podkladové papíry. Mojí morální povinností je pomoci s instalací výstavy a zúčastnit se vernisáže. Právě v těchto dnech mám po čtyřech fotoobrazech na dvou výstavách. 

1. září byla vernisáž výstavy POHLEDY A VIZE XVII. v Lázních Dušníky. Je instalována v krásném prostředí hlavního pavilonu, kde je ve vedlejší místnosti vřídlo minerální vody. Jsem tady již potřetí. Jezdím sem ráda, protože se ráda projdu v lázeňském parku, jednak proto, že je harmonicky uspořádaný, jednak proto, že o tomto místě rád mluvil táta. Prováděl tady jako průvodce učitele. Letos byla vernisáž výjimečná svým úžasně dekorativním občerstvením. Na to se nezapomíná. 😄

2. září jsme otevírali za hojné účasti fotografů a dalších výstavu v Novém Městě nad Metují na zámku v Galerii Za pokladnou “FOTOGRAFIE 2023”. Vystavuje zde 44 fotografů a 30 dětí, které s fotografováním začínají ve fotografickém kroužku. Veřejnost má možnost do 30. října hlasovat pro jednotlivé fotografie. Na tom je to nejzajímavější, že bodují ty nejrůznější fotografie, a to zcela bez fotografických zásad. 😄

Nastal čas, kdy rané odrůdy jabloní vydávají své plody. Před časem jsem koupila rané, tzv. skleněné, ale po první úrodě jsem zjistila, že se k jídlu moc nehodí, a tak jsem na něj naroubovala další dvě odrůdy.

Ta první provázela celé mé dětství, konkrétně mé prázdninové pobyty v Těchlovicích. Děda byl nesmírně zručný, vynalézavý a koumavý, a tak vyhověl našemu přání (tedy mému a dvou bratranců), aby nám zhotovil houpačku. Nebyla obyčejná, ale velice vysoká, z pohledu dítěte sahala až do oblak, ale střízlivým odhadem mohla mít tak 4 m. Byla upevněna k vysokánské štíhlé jabloni vzadu za stodolou. Její rozhoupání dalo zabrat, ale potom to byl zážitek. Dlouhé a vysoké houpání. Když tam kluci nebyli, trávívala jsem skoro všechen čas na houpačce. Zpívala jsem si písničky a vymýšlela nové, vymýšlela jsem příběhy a houpala se a houpala.... A ta jabloň dávala už v srpnu voňavá a chutná jablíčka. Byla tak vysoko, že jsme buď museli čekat, až spadnou, nebo tam házet klacky, abychom některé srazili.

Když jsem zjistila, že naše skleněné je nepříjemně kyselé, požádala jsem tátu, aby v zimě odebral rouby z jabloně, na které byla houpačka. Pro vzpomínku na prarodiče a pro radost. Nevím, jak se mu to podařilo, ale přivezl je, a tak jsem jednu větev odřízla a naroubovala tam “dědovo” jablíčko. S každým kousnutím se vracím na houpačku. 

Nádherný čas s liliemi se blíží ke konci. Doba lilií letos začala 22. 6., kdy vykvetla první Vivaldi, a nyní rozkvétá poslední 59. Siberia. Já vím, chtělo by to šedesát, a mělo jich být minimálně šedesát, ale u lilie Accolade po silných deštích opadala poupata. Každým rokem si vedu evidenci, kolik lilií mi vykvetlo a schovávám si fotografie, abych věděla konkrétní druhy. Tak to dělám od roku 2006, kdy jsem si v Hradci Králové koupila první dvě lilie. Loni jich vykvetlo na chlup 50. Tak je to správně! 😄. Od loňska jsem o tři druhy přišla. Nejvíce mě mrzí Curli Sue. Ta byla zvláštní. Když vykvetl květ, byl bílý a každým dnem se měnil až do sytě růžové, když odkvétal. (Pokud se tak jmenovala. Sice jsem ji koupila jako Curli Sue, ale teď mi web nabízí jiné obrázky.)

V liliovém čase se stále něco děje. Nejprve jsem netrpělivá, jestli vylezou ze země, pak se nemohu dočkat, až se objeví poupata, to je doba sběru chřestovníčků liliových, kteří velmi škodí. A potom přichází nejúžasnější doba, když začnou postupně vykvétat. Jsem nedočkavá a denně chodím kolem jednotlivých stanovišť a sleduji to. Která to bude, jak bude vypadat ta nově koupená. Bojím se o ně, když do nich hodně prší a fouká vítr a smutné je, když odkvétají poslední. To ještě teď není, protože Siberia teprve rozkvétá a Dizzy ještě kvete. Je zajímavé, že nejprve kvetou asijské, které nevoní, a teprve po nich přijde čas orientální voňavých. MILUJI LILIE!

Moje letošní lilie najdete na www.ludvida.cz/lilie.

Letos se urodilo takové množství borůvek, že mě to vrátilo do dětství. 

Na borůvky jsme chodili s babičkou Bronislavou (u kamarádek Broňou) v Těchlovicích, kde jsem byla já a mí dva bratranci na prázdninách. Ráno nás vzbudila velmi brzo, abychom byli do oběda zpátky, a ona ještě stihla z borůvek udělat “vocáskové” knedlíky (Jsou sice z kynutého těsta, ale nechávají se odpočinout pouze asi dvacet minut.). V šest otvírali vesnický konzum, a tak jsme se stavili pro čerstvé rohlíky a pokračovali do lesa. Babička s sebou nosila hnědou koženou tašku s krátkými uchy, v ní kromě svačiny, stála bandaska, hřeben na borůvky a čtyři plecháčky. Jeden velký pro babičku a tři malé pro nás. Do lesa to bylo půl druhého kilometru přes lán obilí, kde už byla vyšlapaná pěšinka. Šli jsme za sebou a obilí nám sahalo k ramenům. V borovém lese bylo vysoké borůvčí a borůvek modro. Babička říkala, že kolik natrháme hrnečků, tolik nám udělá knedlíků, a tak jsme trhali. Když jsme měli přestávku, udělali jsme si do rohlíku prstem díru, a tam mačkali borůvky, co se vešlo. Trhali jsme ovšem s rozdílnými výkony. Já jsem nasbírala tak sedm hrnečků, jeden bratranec pět a druhý jeden. Ale babička nikdy nedodržela, čím vyhrožovala, a trhači s jedním hrnečkem nasázela pět knedlíků kolem talíře. Polévka ten den nebyla. Knedlíky jsme jedli s máslem, cukrem a strouhaným tvarohem. Kdo chtěl, polil si je smetanou. 

Dodnes je dělám. Je to rodinný recept, a tak ho střežím. 

Moje první setkání s touto květinou bylo nečekané. Před pár lety, někdy na začátku prázdnin, jsem pátrala po prameni místního potůčku. Šla jsem proti proudu vzhůru a dál až do neudržované a hodně zarostlé houštiny s kopřivami po ramena a babáky… A tam kvetl keřík s nádherně oranžovými květy. Bylo to blízko sousedů, proto jsem počkala, až nebudou doma, a květinu jsem si šla nařezat do vázy. 

Teprve doma jsem začala zkoumat, co jsem to vlastně našla. Velmi mě překvapilo, že ji tam nikdo nemohl zasadit, tedy kde se tam vzala? Byla to montbrécie. A pak jsem pro ni šla na podzim a několik hlízek přenesla do mé zahrádky. Jaká byla moje radost, když na jaře vykvetla. Běžela jsem za mojí paní sousedkou, milovnicí kytiček všeho druhu, a ukazovala jí ten úžasný květ. “Jo, montbrécie. Mám ji na zahrádce. Je skoro jako plevel, musím ji část vykopat. Chceš cibulky?” Nejprve to bylo zklamání, jako když Malý princ objevil tisíce růží, ale pak jsem si vzala všechny cibulky, co nabízela, a přidala k těm ostatním.

Loni jsem si k oranžové pořídila ještě červenou - Lucifer a žlutou (ale ta mi zatím nevykvetla). 

Poupě montbrécie se dokonce dostalo na moje výstavy.

V letošním roce by se můj děda Ludvík Pospíšil dožil 120 let. Jeho život by vydal na román. Bylo v něm všechno, co dobrý román potřebuje. Ale dnes pouze vzpomínka.

Už od útlého věku jsem každé prázdniny trávila u babičky a dědy v Těchlovicích. Byl to pro děti ráj. Rozlehlé hospodářství postavené tak, že domy, hospodářské budovy a stodoly byly uspořádané do tvaru písmene U, a široký dvůr s květinovou zahrádkou se postupně zužoval a byl zakončen velkými vraty. Co tam bylo schovávaček a možností her! 

Děda choval včely. Měl asi deset včelstev ve včelíně, kam nás občas bral. Včely miloval a nebál se jich, a tak i ony milovaly jeho. Ve včelíně to úžasně vonělo medem a voskem a čím? Ale nádherně. Tu vůni si pamatuji dodnes. Potom nám odklopil zadní stěnu jednoho včelstva a nechal nás dívat se přes sklo na činorodost včeliček, někdy jsme měly štěstí a viděly jsme královnu. A potom přišla vzácná chvíle stáčení medu. Děda přinesl do kuchyně medomet, nanosil rámečky s plástvemi plnými medu, hřebenem odvíčkoval buňky a rámečky vložil opatrně do medometu. My jsme ale točit nesměly, protože se muselo točit tak akorát, ani moc rychle ani pomalu, a to uměl pouze on. Z otvoru pomalu vytékal zlatý med do velké sklenice, a my jsme do proudu občas strčily prst a šups s ním do pusy. A pak jsme měly ještě jeden báječný úkol: vycumlávat a vykusovat sebraná vosková víčka. To bylo něco. Sladké to časy! 

Tady v chráněné krajinné oblasti Orlické hory se sečou louky v polovině července, aby se všechny květiny a trávy stihly vysemenit. Také naši louku si necháme posekat velkým traktorem se žací lištou. Došlo na to 17. 7. 

K mému velkému překvapení náhle na naši louku přiletěl čáp bílý (ciconia ciconia) . Letěl tak těsně nad mojí hlavou, že jsem se lekla. Přistál za traktor a začal vyhledávat něco k snědku. Nebál, se ani velkého kolosu, ani nás. Utíkala jsem pro velký SONY, abych pořídila co nejlepší fotografie. Traktor odjel, ale čáp jako kdyby na mě čekal. Pak se vypravil po cestě na protější louku, a já za ním. Měl delší krok, než já, a tak se ho tak tak stíhala. 🙂 Když jsem si ho vyfotografovala, odletěl. To už jsem bohužel zachytila špatně. Ale nevadí, zažila jsem něco nečekaného! 

Motýli, to je oblíbené fotografické téma. Krása motýlích křídel je nepřekonatelná, odlesky na šupinkách, celá barevná paleta, rozdílnost tvarů, velikostí, noční a denní motýli… a ta nepolapitelnost jejich letu. Myslím zachycení jejich letu fotoaparátem je velmi obtížné. Občas to zkusím, ale zase mažu nepovedené.

Letos si o ně dělám trochu starosti. Je jich daleko méně, než v minulém roce. Pouze okáči se hojně vyskytují a letos také soumračníci. Viděla jsem žluťásky řešetlákové, bělásky, babočku paví oko i admirál, kovolesklece a perleťovce velké. To je zatím všechno. 

Největším lákadlem na zahrádce pro motýly je levandule, silenka a cínie, pak samozřejmě i ostatní květinky.

Pravě nyní se nacházíme v tom nejkrásnějším čase pro milovníky květin na zahradkách, tedy času rozkétání. Tady na horách je to aktuální, protože jsme opoždění oproti pěstitelům dole v kraji. Ten čas je velice optimistický, je to mládí! 

Nevím, kde se ta “vášeň” až posedlost vzala u mě, ale úplně mě to uchvacuje. Možná proto, že jsem se stala součástí Přírody, žiji s ní a v ní. Obdivuji Přírodu, tedy, vše, co obsahuje, ale ty květiny jsou takovou její marnivostí. Barvy všech odstínů a jejich kombinace mnohdy nečekané, tvary, které nikdo nevymyslí, jen Stvořitel, nápaditost, dokonalost posvátné geometrie, pestrost v řazení lístků, tyčinek, blizen, něžnost i vášnivost, různé velikosti a rafinovanost vůní… Klekám před květinami a těším se z každého nového květu.

Letos je doba kvetení velice krátká. Je sucho a teplo, a tak vše velmi rychle (k mému smutku) odkvétá… 

Myslím, že tento hmyzí kolibřík musí fascinovat každého. “Stojí” nad květinou a dlouhým sosákem mlsá nektar. Ale mně se dlouho nedařilo ji dobře vyfotografovat. Na to je třeba mít dobrý foťák. Alespoň si to myslím, protože právě teď se mi podařilo ji krásně zachytit na cínii. Sice se fotit nechtěla, přelétala z jedné cínie na druhou, ale já jsem se nedala a byla trpělivá. 🙂

Má ráda také fuchsie, ale ty ještě nekvetou.

Právě odkvétají lupiny. Vznešené barevné svíce, které zdobí louku u lesa a lemují cestu do Jankova. Některé barvy jsou skutečně oslňující. Neonová modrá, sytě růžová, dvoubarevné i sněhově bílá. 

Několik let jsem se snažila přenést je ke mně na louku. Nejprve jsem sbírala zralá semena z početných semeníků a rozhazovala do louky, kde jsem je chtěla mít. Ale nevyrostly. Potom jsem jednotlivá semínka zahrábla do země, ale opět marně. Teprve potřetí se všechno povedlo. Dovolila jsem si majiteli louky u lesa s početnou rodinou lupin a vybrala několik podle mě nejkrásnějších. Manžel je vykopal a přenesl ke skleníku. A teď mám doma velikou krásu. Sleduji je po celou dobu růstu. Listy zadržují kapky vody uprostřed, poupata jsou uspořádána podle posvátné geometrie, květy postupně rozkvétají odspodu nahoru a ty dole dozrávají… Úžasné divadlo.

Ale nyní stojím před velkou záhadou. Teprve letos jsem si všimla, že když je květ plně rozkvetlý, vyrazí mu černý ostrý zub. Co je zase tohle?

Dnes jsem byla jako host v Českém rozhlase Hradec Králové, abych posluchače pozvala na výstavu Kouzlo okamžiku a její vernisáž. Přivstala jsem si, abych byla na vrátnici v 8. 20. Cestou do Hradce jsem si probírala témata, o kterých bych se chtěla zmínit. Rozhovořit se nelze, protože celá relace se dvěma písničkami trvá cca 20 minut. 

Tam mě ale čekalo překvapení. Rozhovor se mnou nečekaně vedla moje bývalá studentka Pavla Kindernayová. Bylo to tak překvapivé, že se rozhovor ubíral úplně jiným směrem. Témata netémata. Neviděly jsme se mnoho let a chtěly jsme se toho tolik říci… Vlastně jsem nakonec byla ráda, že jsme vůbec posluchače v úplném závěru vysílání na vernisáž pozvaly. 🤣 Až bude hotový zvukový záznam, ráda si poslechnu, o čem jsme vlastně mluvily. 🤣

11. 7. Tak tady to je:

https://hradec.rozhlas.cz/okamzik-se-stava-cennym-jen-pokud-si-ho-vsimneme-usmiva-se-fotografka-dana-9029832

Na louce nacházím překvapivé věci. Když se dívám zblízka na jednotlivé luční květiny, ohromují mě různá podobenství v jednotlivých květech. Ptáčci, zobáčky, obličeje… Jedním z nejkrásnějších podobenství se skrývá v jeteli. Překvapivé? 

Ano! Je tam holubička. Nebo andělíček? Tedy desítky holubic. Je třeba podívat se opravdu zblízka. 💗

Poklidný a osamocený život fotografky se najednou vzedme a posune do neskutečné rychlosti a aktivity. To se stane tehdy, když se “sesypou” dvě nebo tři výstavy najednou. Což se mi právě děje. 🤣

V Novém Městě Na schodech jsem měla vystavovat v lednu, ale stalo se, že jsem tam visela od května a 30. června sundávám výstavu FOTOžerty - FOTOobrazy. Trochu jsem zapomněla, jaká je, a tak jsem se u ní sešla s kamarádkami. Jejich smích u prvních i zadumání u druhých mi potvrdily, že jsem se vydala správnou fotografickou cestou. Téhož dne, tedy 30. 6. věšíme klubovou výstavu v Novém Městě na zámku Za pokladnou. Vernisáž “Pohledy a vize” je 1. 7. ve 14 hod., a já slíbila, že něco napeču (já bloud) a seženu muziku. Obojí se už povedlo, takže “UF”.

3. července v 8. 20 mám být v ČRo Hradec Králové, protože budu mít živý vstup ve vysílání od půl do deváté. Potom pojedu s pomocníkem do Roubenky Šrámkova statku v Pileticích věšet svoje “Kouzlo okamžiku”. To jsem připravovala více než měsíc v počítači (hledala přírodní fotografie), několik dní vybírala a vytvářela příhodné texty a dva celé dny lepila obojí na papírové podložky (řezala, měřila, hledala jiné fotografie, znovu vracela ty původně vybrané, doplňovala názvy a texty…).

7. 7. v 18 hodin je vernisáž s hudebním občerstvením Malina Brothers, s výtečným SingWine a malým dlabancem a povídáním (mým - musím promyslet). A ještě sesumírovat, napsat a namnožit text o mně, nějak jsem na sebe zapomněla. 😄 

V posledních letech mám velice ráda voňavá mýdla (ideálně přírodní). Hned po roku 1989 se začala objevovat krásná ručně dělaná mýdla. Milovala jsem čokoládová nebo růžová, pomerančová… a občas si nějaké pro radost koupila. A pak jsem od syna dostala pravé provensálské mýdlo. To byla vůně! Vlastně je, protože ho nedokážu použít v koupelně. 😄 Mám ho asi pět let v prádelníku.

K tomu se váže velmi milá voňavá vzpomínka. Moje babička měla sestru v Anglii (vzala si anglického letce za 2. sv. v.), a ta přiletěla někdy v 70. letech minulého století se synem Georgem na návštěvu. Bylo to o prázdninách, mně bylo asi 16 a jemu 25 let. On neuměl česky, já anglicky, a přece jsme spolu večer sedávali na schodech před vchodem a “povídali si”. Od té doby si pamatuji anglické slůvko Moon… Přivezl si s sebou papírové kapesníky (viděli jsme je poprvé v životě) a velice voňavé mýdlo - zelené jablko. Chodila jsem do koupelny několikrát denně a voněla k němu. Ta vůně po mnoho let evokovala vzpomínku na něho.

A nedávno jsem objevila výrobnu krásných voňavých mýdel mnoha tvarů a rozličných vůní. Často se jimi probírám na netu jen tak pro radost a občas si je ráda objednám jako dárky. Vždycky si vyberu jedno pro sebe, ale nakonec ho také daruji. Ale co je neskutečné, jsou jejich mýdlové kytičky. Už jsem objednala čtyři jako dárky a vždycky bych si je nejraději nechala. 😄 https://www.mydla-amalka.cz/

Když jsem v roce 2019 na naší louce k mému úžasu objevila neznámou luční orchidej, hned jsem se pustila do určování. Požádala jsem o pomoc google, hledala jsem v knihách, ale přesně určit jsem ji nedokázala. Nakonec jsem požádala o pomoc odborníka, který ji určil jako vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia). Je to vytrvalá bylina z čeleni vztavačovitých. 

Dávala jsem na ni pozor, aby nebyla pošlapána, sežrána ani posekána. Vzhledem k tomu, že jsme v chráněné krajinné oblasti, louky se sečou až po 15. červenci, tedy měla dostatek času na to, aby vytvořila semínka. Tedy vytvořila asi tři. Opatrně jsem je vyjmula a vybrala místa, kde jsem je dala do země. Pokud vím, z těchto semínek nevyrostlo nic. 😄

V roce 2020 jsem objevila na louce celkem tři kusy, v roce 2021 pět kusů, loni žádný nevyrostl a letos taky nic. Tedy myslela jsem si, že nic. ALE pak jsem jeden objevila na stejném stanovišti, jako před dvěma lety. Obešla jsem všechny louky, ale jiný jsem neviděla. Po třech dnech jsem objevila další dva. Sláva! Včera ráno jsem fotografovala orosenou louku v protisvětle. Kapky rosy na travách a květech… Doma jsem upravovala fotky a ejhle, vemeník v louce! Podle pořadí záběrů jsem udělala rekonstrukci, kde by mohl být, a šla hledat. A tak postupně našla dalších šest vemeníků. Tedy celkem DEVĚT kusů! Jenom nevím, jestli je mezi nimi ten vyfotografovaný omylem. 🤣 Do trávy totiž nechodíme, díváme se pouze z krajů.

Jsem nadšená! Za chvíli se staneme chráněnou lokalitou. Ale tajnou, protože o ní nikomu neřekneme.

Chrastavec patří k lučním květinám, které jsou na naší horské louce hojné. Jsou inspirativní v každé době svého růstu. Už několik let je pozoruji, obdivuji a samozřejmě i fotografuji. Letos se staly součástí tvůrčí fotografie a v této podobě budou vystaveny v Pileticích v Roubence Šrámkova statku. 

Poupata chrastavců jsou stvořeny podle pravidel posvátné geometrie. Jednotlivé kvítky jsou uspořádány jako středy sedmikrásek, kopretin, slunečnic… Květy mají barvy od bílé po sytě fialovorůžovou. Zdobí je bílé pestíky a tyčinky různých barev od bílé, přes růžovou po sytě fialovou. A nádherné jsou i po opadání květů. Jsou plné chlupatých “mističek” se semínky… Chrastavec milují motýli i včelky… 

Letos jsem objevila dvojčata, tedy zdvojený chrastavec. 

Všimněte si na louce růžových “jehelníčků”! To je chrastavec v plném květu.

Bergwind (horský vítr), Polák, tedy severní vítr vzniká v Polsku. Kladská kotlina se plní studeným vzduchem a když se naplní, což signalizuje hradba mraků nad hřebenem Orlických hor, můžeme čekat vítr. Většinou tato situace trvá tři dny, a pak to začne. Studený vítr se začne s velkou razancí a silou přelévat přes hřeben hor k nám. Vítr je studený a tak silný, že dokáže porazit malé dítě (a jednou i mě) a bere dech. Shazuje suché větve, ohýbá a vyvrací stromy… A po třech dnech “řádění” skončí tak, jako začal. 

Starousedlíci s ním spojují důležité dění v Přírodě. Tak, jak to slyšeli od svých předků. Dokud nepřijde Bergwind, nepřijde ještě jaro. A naopak: Teprve po Bergwindu přichází skutečná zima. 

Když fouká Polák v zimě, je dobré se držet doma pěkně u kamen. Po něm jsou všechny silnice zafoukané sněhem. Ale ani na jaře to není příjemné, protože je nečekaně studený a prudký.

Ale na pohled jsou signály Bergwindu nad horami velice zajímavé a krásné. 

Rododendrony pěstuji už od roku 2002. První jsem si koupila sama. Je zvláštní, protože mění barvu podle světla. Přes den je růžový a k večeru světle fialový. Další následovaly poměrně rychle za sebou. Nádherný tmavě fialový mi koupila mamka a bohužel ho zasadila k jinému fialovému. Zpočátku to nevadilo, ale dnes už je pohlcen tím, co je více na světle, a také smrkem, který se za dvacet let neskutečně rozrostl.

K dnešnímu dni mám 12 druhů a 14 keřů. Poslední tři jsem si koupila ve Wojslawicích (viz příspěvek níže). Jsou NÁDHERNÉ! 

Všechny rododendrony jsou nejkrásnější, když rozkvétají, když je na keři převaha rozkvetlých květů a sem tam poupě. Pak už je to smutnější pohled a později už jen veliká práce s olamováním nebo ostříháváním toho, co po krásných květech zbylo. U malých keřů je to snadné, ale u těch nejstarších, které mají přes dva metry, je to složitější. Na ty nejvýš rostoucí květy nedostanu ani ze štaflí. 😄

Když otevřu dveře, vidím hned na osm keřů, když zajdu za roh, jsou tam ostatní. Z okna se dívám od počítače na ten nejstarší. Chcete se podívat?

K objevení chráněné lokality s českými ohroženými orchidejemi dopomohla náhoda. Před několika lety jsem prstnatec májový objevila u našich známých. Do té doby jsem nevěděla, že existuje. Dali si velkou práci se sekáním zahrady, aby ani jeden vzácný kvítek neposekali. 

A pak jsem se po nich dívala na našich procházkách s Barrynkou, ale marně. Před třemi lety jsem dva kusy objevila na mezi v osadě, a pak ještě tři v sadu u domku (bez plotu), a tak jsem si dovolila tam jít, abych je vyfotografovala. Když jsem pod nimi skoro ležela, ozval se nade mnou od domu hlas: “Dobrý den.” Pořádně jsem se lekla a myslela, že dostanu vyhubováno, že lezu na soukromý pozemek. Ale paní byla milá a povídá: “Když půjdete po cestě ještě asi sto metrů, pak se dáte doleva do křoví podle potůčku, najdete místo, kde jich je o trochu víc."

Šly jsme přesně podle instrukcí, prodíraly se křovím, kolem bříz, prošly přesličkou, kopřivami… a najednou se před námi otevřela úžasná louka… Ano. Bylo jich tam o trochu víc. Jsem šťastná, že nejsou ze silničky vidět. Byly by ohroženy. Od té doby tam každým rokem chodím fotit.

Někdy v roce 2008 jsem se architektonicky podílela na přestavbě rodinného domu podle zásad feng šuej. Tehdy jsem se tím hodně zabývala a velice mě to bavilo. Navrhla jsem starorůžovou fasádu, a tak jsem keře, květiny a stromky do předzahrádky směřovala k této barvě. Vybrala jsem i rododendron bílo růžový. A náhoda tomu chtěla, že nás táta pozval na výlet do Wojslawic do arboreta. Po prohlídce zahrad přišel k autu s rododendronem. Byl to přesně ten, který se mi hodil k domečku. Bílý s tmavým okem a růžovým lemováním. To bylo překvapení, protože o domečku nevěděl nic. Ale předzahrádka byla ještě rozkopaná, a tak jsem ho přes zimu potřebovala přechovat u sebe. I s velkým květináčem jsem ho zakopala do země a na zimu přikryla smrkovými větvemi. JENŽE nepřežil. Byla jsem úplně nešťastná.

Od té doby sháním totožný. Na webech, v zahradnictvích… Marně. Sice je už předzahrádka dávno osázená, ale pak už to bylo pouze pro tu vzpomínku. Když jsem ho nesehnala, nezbývalo nic jiného, než si pro něj zajet opět do Wojslawic. Letos jsem to konečně uskutečnila (viz příspěvek níže). A k mému velkému údivu a mé veliké radosti jsem ho sehnala. 🌼 Přiřadila jsem ho k mým ostatním jedenácti. 

Chystáme každoroční členskou výstavu fotografií Pohledy a vize v Novém Městě nad Metují. Fotoklub je aktivní desítky let, ale nikdo neví, kdy přesně vznikl. Nikdo nevedl kroniku, a tak je možno dosáhnout pouze do vzpomínek nejstarších žijících členů. Nevýhodou je, že nemůžeme slavit výročí založení. 😄 A nemůžeme se pyšnit historií a stářím fotoklubu. 😄

Unikátní na něm je, že se pravidelně scházíme, pořádáme ročně několik výstav v Česku a Polsku a především, že jsou jeho členové fotograficky aktivní. Právě na výstavě Pohledy a vize XVII bude vystavovat 16 členů! Považuji to za úžasné a pro diváky velice atraktivní. Tedy jste všichni srdečně zváni na vernisáž naší výstavy fotografií 1. 7. nebo na výstavu do 27. července. Viz. plakát.

Musím se pochlubit, že na plakát byla vybrána moje fotografie a také, že jsem byla oslovena, abych ho vytvořila. (Nejspíš za odměnu.) 🤣

Zde k nahlédnutí některé fotografie, které budu vystavovat já.

Nedávno jsem vybírala fotografie do soutěže. Jsem součástí Frakce nezávislých fotografů Nové Město nad Metují a od autorů mám vybrat reprezentativní soubor 20 snímků. Oslovila jsem svého syna, který pěkně fotí, aby mi dal tři fotky do soutěže. Nabízel mi pár obrázků, ale já jsem si vybrala jiné. Jenže on mi je odmítl poslat, že jsou příliš dobré a že je do soutěže nedá. Divná logika. Je pravda, že se o nic nesoutěží, jenom o výsledek a pořadí, ale i tak mě to překvapilo a začala jsem o tom přemýšlet.

A potom se stalo, že jsem udělala fotografii a stalo se mi totéž, nechce se mi ji ukázat lidem. Čekám jakoby na nějakou zvláštní příležitost. Vlastně ani nevím, jestli by se líbila, ale to je mi v podstatě jedno, protože pro mě má nějaké zvláštní kouzlo. No a předevčírem na procházce jsem našla na kmeni dívku v kroji, která se hihňá do dlaně. Nebo pláče? Jsem jí úplně nadšená, ale opět se mi nechce dát na FB, jako kdybych se bála, že mě zraní, když tu krásu ostatní neuvidí. Zvláštní. 

V galerii jsou fotografie moje i syna a samozřejmě i krojovaná dívka, možná Laponka. 💗

Dnes by se moje mamka dožila devadesáti let. 💗 

Už od rána vzpomínám na život s ní. Prvních 14 let doma, potom páteční návraty ze škol, a pak setkávání se na chaloupce o víkendech. Vždycky přivezla něco dobrého, pracovala na zahrádce a hrála si s vnoučaty a později i pravnoučaty. Byla velmi milována. Když ji lékaři bezdůvodně připravili o zdravý rozum, snažila jsem se jí pomoci Reiki. Požádali ji, aby nejprve odpustila všem, kterým v životě ublížila, a ona řekla, že nikomu nikdy neublížila. To byla Ona. Hodná, pracovitá, srdečná. Ráda se smála, ráda byla ve společnosti známých, ráda popila vínka, byla aktivní a tvůrčí.

Po celou moji hudební kariéru mi šila na koncerty šaty. Vše, co jsem si vymyslela, dokázala ušít. Třeba se s tím dny i týdny trápila, ale udělala to. Dodnes všechny šaty mám, nemám je kam nosit, ale nedokážu je prodat, natož vyhodit. Tři skříně šatů, většinou dlouhých. Moje šaty obdivovaly hlavně sborové zpěvačky (a také mamku). S tátou (nebo bez něho) jezdila na všechny moje velké koncerty po celém kraji. Vlakem, autobusem, autem, jak to šlo.

Díky. 💗

O včelkách samotářkách jsem se dozvěděla asi před sedmi lety. Byl to pro mě nádherný objev, protože jsem si uvědomila, že nejsme úplně závislí na místních chovatelích včel. Něco jsem si načetla a hned se pustila do výroby čtyřpatrového včelího hotýlku. Od té doby je sleduji a také fotografuji. Je jich mnoho druhů různých velikostí a dokonce tvarů. Žijí pouze rok a vždy zabezpečí novou populaci. Hledají skuliny, kam by nakladly vajíčka (nikdy ne víc než 20). Některé vyrývají otvůrky do jílu nebo pevného písku (když jsme kopali jámu pro nový rododendron, bylo jich tam alespoň dvacet, snažily se dolovat ve stěnách jámy v jílu), jiné kladou do skulin dřeva nebo do stébel rákosu. Ale teprve letos jsem je viděla se pářit. 💗

Pokud byste se nudili, udělejte včelkám samotářkám domeček. Vezměte polínka ideálně buková nebo z jiného tvrdého dřeva a z čela navrtejte otvory. Vše naskládejte do nějakého rámu (sbijte dohromady) a zastřešte. Čelo domečku musí jít na 🌞 - jihovýchod, jih nebo jihozápad. Nejvíce jsou obsazené otvory od vrtáku č. 6 a 8., musí mít hloubku maximálně 10 cm. Líbí se jim také stébla rákosu. Ostatního, co doporučují weby, tj. cihel, papírového kartonu, slámy… si nevšímají. Celý domeček je dobré ochránit pletivem, protože strakapoudi (nebo kdo) si tam chodí na larvy. Právě nyní je kolem domečku veliké rojení.

Když má člověk na krku SONY, pak mu to nedá a fotografuje i věci, které nejsou viditelné na první pohled (a přes ty barvy a krásy květinek a keřů skoro neviditelné). Tedy ještě jednou předkládám krásy parku přes oko fotografa. 💗

Jedním slovem nádhera! 

Ale od začátku. Chudoba, Kladsko, Niemcza, kde se odbočí doprava. A je to. Dnes tam probíhala akce RHODOmánia s prodejem rododendronů, tedy musela jsem tam být. Měly jich desítky po 40 nebo 60 zlatých podle velikosti. Chtěla jsem dva, jenže MUSELA jsem si koupit tři. Ale nejraději bych jich odvezla tak sedm. 😄 Bylo tam mnoho lidí, tam 40 m dlouhá fronta na vstupenky, tedy je dobré si je koupit přes jejich webové stránky https://arboretumwojslawice.pl/ a pak už nemusíte čekat. Vše se dá platit kartou. A uvnitř areálu jsou i prostorné restaurace a stánky s čímsi, nápoje, zmrzlina. A přes ty stovky lidí tam není plno, protože se všichni rozejdou po parku. Ale je dobré být tam už ráno po deváté, nejvíc lidí přijíždí po desáté.  

A park? Skvostný! Chodili jsme tam dvě hodiny, ale prošli jsme tak třetinu. Je tam vše upravené, čisté, záhonky bez plevele (což obdivuji), ani jeden odpadek, mnoho nádherných a často velmi vzácných exotických stromů, keřů, kytiček, jezer a jezírek… 🌼🌼🌼 Řada zákoutí s lavičkami, altány, kde se dá odpočívat, někde i se stole, kde se dá posvačit, dětské hřiště…

Myslím, že ještě tak 14 dní to tam bude všechno naplno kvést (podle počasí). A pak rozkvetou řady denivek a dalších a dalších kytiček. Tedy seberte se a jeďte! 

Život na zahrádce má několik období (jako v Přírodě), ale můj vztah je k jednotlivým obdobím zcela a zásadně odlišný. 

1. Období přípravy záhonů - mě nebaví. Vybrat loňskou zeminu a nahradit ji kompostem, ideálně přesátým. Nechce se mi odemykat stodolu a vyndávat z ní kolečko, hledat lopatu, síto... Tedy nejprve zjistím, zda-li by to neudělal manžel. Pokud se to stane, pak mě toto období velmi baví.
2. Doba setí a sázení - je dobou mírně radostnou. Sice je otrava s vyměřováním záhonů a s linkováním řádků, ale já už si na centimetry nehraji. Zvolím určenou míru na povalujícím se klacíku, případně kousek ulomím a vyměřuji. Na řádky stačí rovné prkýnko a jde se na to.  Set je otrava, sázení čirá radost. A pohled na čisté záhony, kde koukají sazenice, je přímo okouzlující.
3. Doba čekání na růst - je dobou nervózní a napínavou. Nejhorší je, že plevel vždy předhoní původně zasetou zeleninu. To je doba neradostná, když se stává ze záhonku hnědého záhonek zelený. Na druhou stranu, pokud vykoukne zeleninka na čistém záhonu, postarají se o ni ptáčci zpěváčci. Pak můžu chodit vytahovat očima petržel, a ona tam dávno není.
4. Doba růstu - by byla dobou navýsost radostnou, kdyby nebylo plevele. Pletí, okopávání, kultivace a podobné činnosti, mě nebaví. Ale udělat se to musí, aby se pěstovaná zelenina dostala nad plevel a zvítězila v boji o sluneční paprsky, živiny a vodu. 
5. Doba pletí
6. Doba pletí
7. Doba pletí
8. Doba sklizně - je dobou milovanou. Vytahování a čištění mrkve, pastiňáku, řepy, černého kořene, brambor…, řezání brokolice, salátu, kedluben…, sklízení hrášku, fazolí… Jen pro tohle jdu do toho na jaře znovu.

Jak vzniká fotografie? No ovšem. Vidím objekt, který stojí za vyfotografování, jsou dobré světelné podmínky a přijatelné pozadí… a vyfotografuji. Doma na PC udělám pár drobných úprav, a je to. 🙂 

Ale může to být úplně jinak. To, když mě “zasáhne” kreativita. Např. Děti zapomenou sníst amarouny (kdo by neznal úžasný seriál Návštěvníci, kde je to jejich hlavní strava). 🌼 Teď si dovolím vsuvku. Naše děti si oblíbily Návštěvníky a moc si přály amarouny. Nevěděla jsem, jak na to. Jedině uvařit puding ve vodě, ale to se mi nějak nezamlouvalo. A pak jsem objevila v Polsku galaretku. Vypadala přesně jako amarouny. Mají pytlíčky s příchutí malinovou, citronovou, angreštovou a jahodovou. Do wyboru, do koloru. Od té doby pravidelně dělám amarouny k velkému nadšení kluků. Naliji je do skleniček, a oni si je vyklopí na talířek. 🌼 Tedy objevila jsem po jejich odjezdu v jedné skleničce amarouny. A pak to přišlo. Stal se z nich objekt fotografování. Doba mého zaujetí až transu, doba, ve které mi hasne u vaření, nevnímám, co kdo říká, neslyším rádio ani telefon… A vznikají (pro mne) zajímavé obrazy. Nádherná doba tvoření. Hledám světlo, vytvářím tvary…

Pak počkám pár dní, jestli se mi to bude ještě líbit. Pokud ano, objeví se pod nějakým zvláštním názvem na výstavě. 😄

Od doby, kdy jsem začala fotografovat, jsem fascinována kůrou. Nejen skutečnými obrazy lidí a zvířat, které dokáže vytvářet, ale především její strukturou, jak se proměňuje v průběhu dne a roku. Každý strom se dá poznat podle kůry. Je jiná a charakteristická. Kůry břízy si všimne každý, ale např. kůra javoru praská ve čtvercích, kůra jívy má červená vlákna, kůra jedle kulaté šupiny, jasan vytváří prameny a copy, třešeň je do modra, jilm vytváří bouličky… Zajímavé obrazy jsou i pod kůrou na padlých stromech. I cestičky kůrovce jsou velice dekorativní. Obrazy kmene bez kůry jsem už několikrát vystavovala. Např. “Oko” nebo “Voldemort - zrození z jilmu”. Prostě stojí za to se v Přírodě dívat. 

Dnes na mě tíhou žulového kvádru dopadl fenomén NÁVŠTĚVA. To bude asi proto, že k nám je to daleko a téměř žádné návštěvy sem nedojdou a také netrefí. Tedy vstala jsem o půl osmé, překročila hračky, které tu ještě byly po návštěvě dětí, sebrala chuchvalec chlupů koček (zametu za chvilku), nalila si vodu a jen tak v noční košili šla obhlédnout lilie, zahrádku, skleník, jak to dělávám každý den. 

A pak v 8.32 zazvonil telefon. “To bude pošta”. Ale nebyla. Na displeji bylo jméno člověka, kterého k nám léta zvu na návštěvu s jasnou představou: vše uklizené, čisťounké jako klícka, voňavé a útulné, já v naškrobené zástěrce a s koláči na míse, manžel v obleku, kočky vyčesané, pejsek vykoupaný… Jenže dnes to u nás rozhodně tak nevypadalo. "Vítr mě zavál kousek od vás". “A stavíš se na kafe?” Divím se, co říkám, ale už je to venku. “To bych rád. Jak se k vám dostanu?" Nejraději bych ho poslala přes Hradec, abych se alespoň pár procenty přiblížila mému ideálu voňavého čistého hnízdečka, ale neudělala jsem to. Za 5 km do kopce, tedy autem za 10 minut, je tady. Co teď? Znáte to. Když máte přes víkend hosty, pečete, vaříte, uklízíte…, po víkendu nemáte nic v lednici ani ke kávě. Ne, to všechno nemohu stihnout. Zbýval čas na to, abych se ustrojila, učesala, zametla a šla mu naproti s Barrynkou a srdečným úsměvem. 🙂 

P. S. Dopadlo to dobře. Velkou práci za mne, jako vždy, obstaral genius loci. Jo a zmrzlinu, pohodu a kafe u nás najdete vždycky. 

Byl květen 1945 a blížil se konec války. Dne 5. května mě maminka poslala domů, abych připravil na bramborovou kaši. Při loupání brambor jsem si nasadil sluchátka od krystalky, abych si poslechl nejnovější zprávy o půl jedné. V tu dobu se opakovaně ozývala znělka pražského rozhlasu, což bylo neobvyklé. V 12,33 najednou místo zpráv oznámili, že v Praze vypuklo povstání proti německé okupaci. Pak už jsme se od přijímače nehnuli. Byly to dramatické dny. Máti na výzvu pražského rozhlasu barikádníkům poslala nějaké jídlo (chleba, máslo, tvaroh), vezl jsem to na kole do Dobrého. Po všechny dny bylo ošklivé počasí. Zprávy z Prahy byly stále zoufalejší a beznadějnější. Proti povstalcům německé velení nasadilo těžké zbraně: děla, tanky, letadla.

A najednou ráno ve středu dne  9. května bylo od rána bez mráčku, svítilo jarní slunce, z rozhlasu se ozvala zpráva, že Praha je osvobozena Rudou armádou a že je konec války.

Na Boží tělo dne 10. května jsem šel do Dobrého do kostela. Pak jsem po obědě s kamarády vyrazil na zříceninu hradu Klečkov. Dole v údolí jsme viděli oddíly Rudé armády, která pochodovala od Deštného směrem na Rychnov nad Kněžnou. Vřele jsme je vítali a doprovodili jsme je až do Skuhrova. Pozdě večer jsme se vrátili domů (8 km).

Ano. Doslova. V Přírodě pučí všechno všude a velikým tempem. Všechny stromy otvírají pupeny a z nich vytryskují lístečky barvy takové křiklavě zelené barvy, že by to na fotografii vypadalo jako přibarvené. Také se jí říká svěží zeleň. Ale zdá se mi spíš jedovatá.

 Je zajímavé, že stromy stejného druhu neraší ve stejnou dobu. Jeden buk je už zelený a ten vedle má ještě pupeny. Viz foto. 

Další zajímavostí je, že lístečky raší u jednotlivých stromů podle Stvořitelova přesně napsaného řádu. Bukové lístky raší do vějíře, jako kdyby hrály karty. Plané třeště se otevírají do větrníků a jsou červené a oranžové a zelené, javory se otevírají do květinky, lísky do trojlístku… Prostě naprostý řád. Jsem okouzlena. 

A zdá se, že borůvky letos budou!

Myšleno ptáčci už skoro všichni přiletěli z teplejších krajin. 

28. 2. přiletěl první pár drozdů, 12. 3. konipas bílý, 13. 3. pěnkava jikavec i obecná, 22. dubna rehci a 24. konipas horský, Chybí pouze vlašťovky, ale ty jsem 26. 4. viděla ve vesnici o 100 výškových metrů níže, tak už to nebude dlouho trvat. Hnízdí především v kravíně a také ve stodole u sousedů. U nás ne, protože máme kočičky. Od roku 2006 zapisuji ptačí život kolem nás. Především, kdo se vyskytoval kolem krmítka (odtud jsou fotografie, ostatní na ), ale samozřejmě také den, kdy vlaštovky přiletí. Vždy je to mezi 16. - 25. dubnem, pouze v roce 2018 a 2022 přiletěly až 29. dubna. 

Ale letos tady ještě nejsou. Myslím, že to bude studeným počasím. Také stromy čekají na teplo, kvetou pouze jívy. Alespoň se máme na co těšit.

Vlaštovky mě vyslyšely a přiletěly 30. dubna. Zatím dva páry! 💗

Na naší planetě je stále stejné množství vody. Po všechny věky je s námi táž voda. To je fascinující. Když sleduji pořady o velikých řekách, které stále tečou, každou vteřinou protékají miliony litrů vody… Kde se ta voda stále bere? Vteřinu za vteřinou, den za dnem, rok za rokem. A vše začíná pramínkem… Třeba tím, co je tady u nás. Chodím se k němu dívat. Není to konkrétní místo, ale podle množství vody v půdě se posunuje. Které velké řeky je ta “naše” voda z potůčku součástí?

V současnosti k němu chodím fotografovat. Objevuji barvy, tvary a struktury té naší malé vody. 

Vzít si na procházku “dlouhé sklo” když nejsou jisté světelné podmínky, je prostě risk. Ale vzala jsem si ho.  Na procházce mě našlo několik objektů a donutily mě, abych je zachytila. Především bubliny na vodě, dále petrklíč v náruči stromu, kůra s obličejem, orsej na vodě… Užila jsem si to! Barrynka se pořádně proběhla, protože nemusela být na vodítku. Pak samozřejmě skončila ve vaně a já na pár hodin u PC u úpravy fotek. 

Dnes jsme měly nevšední zážitek. Nechaly jsme se vyvézt, a pak šly cestou, kterou jsme dříve nikdy nešly směrem dolů k hlubokému Antoníninu údolí. Cesta vedla vysokým bukovým lesem a stále se svažovala. Sluníčko svítilo 🌞, vánek vál, ptáci zpívali… Krása. Náhle se vlevo od nás otevřel zelený pohled směrem ostře vzhůru, kde byly velké kameny porostlé mechem a mezi nimi se vinula stužka modrého potoka. Bylo to divoké a neuspořádané, ale zdálo se, že mezi stromy docela dobře schůdné. Touto nádhernou divočinou jsme se vydaly strmě vzhůru. Plahočily jsme se asi hodinu a netušily jsme, kde vylezeme. 

Jaké bylo ale překvapení, když jsme se octly asi 200 m od místa, kde jsme byly z auta vyloženy. 😄 Tam jsme narazily na velké blatouchoviště, cestou pak na fialkoviště a další iště 🌼. Moc jsme si to užily. Po návratu jsme si daly snídani. 😄

KDY: Budu ji věšet 2. 5. a sundávat 30. 6. KDE: V Novém Městě nad Metují na Městském úřadě v Galerii Na schodech. ROZSAH: 18 rámů, 1 s plakátem a 17 s fotografiemi. Budu tam viset potřetí. Viz https://www.ludvida.cz/vystavy

Vlastně Na schodech stále někdo visí. Např. nyní můj kolega Jaroslav Lelek. (Mně se moc líbí, jak děsím lidi tímto fotografickým žargonem. “V květnu a červnu budu viset na schodech…”. Cože? 🤣) Jeho foto rozhodně stojí za vidění! 

Včera přišly fotografie z tiskárny, byla jsem spokojená, ale běda, čtyři chyběly. Ó jak jsem se naštvala na tiskárnu, že to zvorala! JENŽE z nějakého mě neznámého důvodu jsem to spletla já. Prostě jsem je neobjednala. Dnes jsem tedy musela znovu objednávat, a tak jsem využila situace a pro jistotu jsem jich nechala udělat šestnáct. 🤣🤣🤣 Abych se měla zase na co těšit.  

Na kraji smrkového lesa jsem objevila kámen placák a na něm cosi malinkého hnědavého jako houbičky. Hned jsem se snažila to vyfotit. Mělo to na výšku asi 1 - 3 mm, vlastně to ani pořádně vyfotit nešlo. Musela bych mít macro objektiv. 

Doma na PC jsem to zvětšila a k mému údivu to vypadalo jako kačenky nebo rosolovky. Prostě nádhera! Velice mě to zajímalo, a tak jsem napsala do mykologické společnosti a obratem jsem měla odpověď. Je to lišejník malohubka. 

https://www.myko.cz/myko/public/taxon/Baeomyces-rufus

Vlastně jsem do lesa původně nechtěla jít, ale toulali jsme se po loukách a najednou se přede mnou otevřela cesta, která nás lákala, abychom šli dál. A tak jsme šli, což se později ukázalo jako špatný nápad. V lese to silně vonělo lesní půdou a mechem, a jak nás cesta vedla níž a níž do hlubokého údolí potoka, přibývalo kaluží a bláta na ní. Kocourek Jasmína se šikovně vyhýbal každému mokru, ale Barrynka běhala o 106 lesem, cestou, necestou, vodou, blátem, po stopách zvěře, za srnkou… Tedy z bílého pejska se postupně stával pejsek dvoubarevný. Dole černý a nahoře bílý. 

Když už jsme se dostali až dolů, chtěla jsem se potěšit mým oblíbeným místem u potoka, kam chodíme s dětmi stavět hráze. JENŽE z lesní cesty se stal tankodrom, naše místečko bylo rozježděno a pokryto četnými větvemi, kopec nad potokem byl holý. Smutný pohled. Nevypadalo to jako plánovaná těžba, ale jako drancování. (V současnosti se všechno schovává za kůrovec, ale zde nebyl ani jeden strom napaden.) Chvíli jsme se přes to snažili dostat, ale nakonec jsme to vzdali a šli domů.

Už jenom dvojí význam, který se v otázce skrývá, nutí k zamyšlení. Otázky “O čem sníte?” a “Jaké máte sny?” já chápu zcela odlišně. “O čem sníte?” chápu jako “co si přejete” a “Jaké máte sny” jako “o čem se vám v noci zdá”. Takže vlastně denní a noční snění. 

Ale pozor na to, co si přejeme (v myšlenkách nebo ve slovech), protože to se nám dříve, či později splní. Já mám důkaz o jednom splněném snu. Trvalo to více než 45 let, ale splnilo se to!

Nedávno, když jsem dělala pořádek na půdě, jsem objevila zásuvku od psacího stolu a v ní spousty písemností po rodičích a také jeden poklad. Tím pokladem pro mne bylo staré, popraskané, otrhané pouzdro formátu A6. MOJE pouzdro na vlakovou průkazku, které jsem si pořídila, když jsem začala jezdit do Litomyšle na střední školu. Kromě překvapivé fotografie na průkazce, tam byla z druhé strany pohlednice psa. To by nebylo nic divného, protože jsem si celé dětství velice přála psa. Co jsem se naprosila rodičů, aby mi ho pořídily. Nezáleželo mi na druhu, jen abych měla kamaráda. Mamka mi místo toho dovolila, abych si v trafice vybrala pohlednici s pejskem.

Když jsem otočila pouzdro s průkazkou, byla jsem velice překvapená. Tedy lépe řečeno v šoku, protože na pohlednici byla Barry, kterou jsou dostala před pěti lety. 💗 

Dnes jsme měli nevšední a ojedinělý zážitek. Z okýnka jsme viděli, jak nad námi letí padák a docela rychle klesá. Vyběhli jsme ven a zjistili, že klesá rychleji, než by asi měl, ale přeletěl dům a “Usednul” na louku za ním. Běželi jsme tam a zjistili, že pán je v pořádku. 

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého.  O konstrukci padáku, přístrojích, které člověk bere s sebou, o signalizaci stoupání a klesání, řízení apod.…a taky že vyletěl z Polska nad Broumovem a uletěl tedy asi 75 km. Jeho kamarád byl v tu dobu nad Moravskou Třebovou! 

První, co ho zajímalo bylo, kde se nachází. A tak jsme mu prozradili, kde přistál. 🙂 Pomohli jsme mu sbalit padák, což bylo za silného větru opravdu náročné. Potom jsme pánovi ukázali cestu k nejbližší silnici, kde může něco stopnout nebo nastoupit do autobusu. Měl to asi 3,5 km.

Mám ráda velikonoční tradice (kromě polévání vodou s voňavkou). Vynášíme smrtku (tedy dvě, protože každý si musí vynést tu svou), pleteme pomlázky, děláme mazanec, barvíme vajíčka… jako všichni, ale vždycky se snažím vymyslet něco nového, aby mě to bavilo. Už od ledna přemýšlím, jak tentokrát obarvím a nazdobím vajíčka, co upeču a připravím pro koledníky (především pro ty nejmilejší koledníčky) a také vymýšlím novou koledu. 

Letos jsem jako novinku zhotovila vajíčka z perníku. Napekla jsem perníčky ve tvaru vajíček (a motýlů, ptáčků, medvídků, panáčků a panenek). Vybrala jsem vždy dvě stejného tvaru, ozdobila barevnou bílkovou polevou a slepila jahodovou marmeládou a čokoládou. 🙂 

Ale mají jednu VELIKOU chybu. Je jich pouze jedenáct. Takže je dostanou pouze pečlivě vybraní koledníci. 💗

Včera jsem se po mnoha letech setkala se vzácným člověkem, kamarádem, houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným. https://www.sveceny.cz/

Vyprávěl o svém vztahu k houslím a muzice, zahrál svoji kompozici a především nám posluchačům ukázal čtvery nádherné housle z 18. stol. Mezi nimi byly i housle Guarneriho (který je vedle Stradivariho nejznámějším italským houslařem). Nezeptala jsem se na jejich cenu, ale nedávno se Guarnerky pouze o čtyři roky starší prodaly za 9.44 milionů dolarů. Najdete je v galerii. :-)

Poprvé jsme se setkali v roce 1988, kdy jsem v Litomyšli na zámku dirigovala koncert, na kterém byl sólistou společně s Eduardem Vaníčkem v Bachově Koncertu pro dvoje housle a orchestr d moll, mého milovaného Bachova díla (hrávala jsem ho jako sólistka prvních houslí na UHK). V roce 1997, když slavil Litomyšlský symfonický orchestr, který jsem v té době dirigovala, 50 let, požádali jsme Jaroslava Svěceného o krátkou zdravici do brožury, která k tomuto výročí vznikla. Včera jsem mu ji přinesla ukázat. Byl velice překvapený, že k textu připojil i obrázek. Hned si to ofotil. :-) 

Tady na horách se to stává, že se v jarním období vrací zima. Jednou jsem si dala práci a hledala, kolikrát za poslední léta se vrátil sníh v dubnu. Bylo to neuvěřitelné, ale až na výjimky to bylo každý rok. Takže dnešní vánice, fujavice a mráz by neměly být překvapením. Ale stejně mě to zaskočilo. 

Po ránu teploměr ukazoval - 5 a pocitová teplota byla - 8,5. Před pár dny jsem se radovala, že kytičky už lezou, a pak jsem měla co dělat, abych alespoň některé přikryla. 

Letos v předjaří jsem už několikrát viděla a zaznamenala koronu kolem Slunce. Vypadá to vždy podobně, ale je to pro mne vždy nádherný zážitek a velký zdroj energie. ALE včera jsem viděla koronu bez viditelného Slunce. Tedy sluníčko bylo za mraky a nad nimi korona. Úchvatné. Vlastně celé to dění na nebi bylo zajímavé. Jako výtrysk mraků nahoře s koronou. 

Už od roku 2006 pěstuji lilie. Začalo to zakoupením dvou (tehdy dost drahých) cibulí v Baumaxu. Cibule něžné růžové lilie (která mi asi před dvěma lety odešla) a tmavě červené s černými tečkami, kterou dodnes mám. Od té doby mou zahrádkou a liliovými kruhy prošlo okolo 70 druhů lilií, loni mi vykvetlo rovných 50 druhů. To je, myslím, dost. JENŽE. Když jsem v únoru viděla slevy u zahradníka Królika, https://cebulki-kwiatowe.pl/, tak jsem začala přihazovat do košíku... :D

MUSELA jsem si koupit dalších 10 druhů (po dvou až pěti cibulích, samozřejmě). K této objednávce jsem dostala dva druhy po jedné cibuli zadarmo. A teď přichází další JENŽE:

1. musím na ně najít místo
2. musím je ochránit před myšmi a hryzci
3. musím na ně vidět nejlépe z okna od PC
4. už se nemohu dočkat léta

22. března v dopoledních hodinách jsem zasázela tyto druhy: Pretty Woman, Brunello, Landini, Purple Prince a Garden Party. Dohromady 11 cibulí. 

Kolem nás je několik velkých bledulovišť. Včera jsme se s Barry vypravily na první, které jsem v okolí kdysi objevila. Byla tam vlhká mýtina, na které pramenil potůček. Na prameništi i kolem potoka byly tisíce bledulí. Ale mýtina byla záhy zalesněna a letos už smrky “vytlačily” bledule. Stromy vyrostly nad dva metry a bledulí zůstalo kolem potoka několik desítek. Bylo to zklamání. 

Prostupovaly jsme porostem a houštinou dolů podél potoka (s Barry na vodítku téměř nemožné) a došly jsme k velikému jezeru, které vytvořila voda z tajícího sněhu. Bylo těstě pod nulou, a tak se kolem kmenů stromů a kolem všeho, co koukalo z vody, utvořil kruh z ledových krystalů. Prostě nádhera.

Snažila jsem se zachytit tu krásu a v tom vběhla na lesní cestu kuna lesní a zastavila se. Měla jsem zrovna u oka Sonyho, a tak jsem rychle cvakla. Byla asi 8 m daleko a foťák jsem měla nastavený na tmu, ale mám ji! Byl to veliký zážitek!

Dnes jsem se vypravila se dvěma fotoaparáty a dvěma čtyřnohými kamarády fotografovat bledule k Hasenmühle. Tedy Zaječí mlýn už tam dávno nestojí, ale domorodci (i můj táta) tomu místu dole u potoka, kde je mostek, tak říkají. Prý tam skutečně mlýn stával a mlel obilí domorodcům. Je to unikátní lokalita, protože bledulky zde vyrůstají nejen v bažině, okolo potoka ale také v potoce. Vzhlížejí se v těm jako v zrcadle, a tak vypadají dvojnásob krásně. Člověk musí mít dobré gumáky a musí dávat pozor, kam šlape, aby se nepropadl do hluboké bažiny. (Což se mi loni stalo. Ani za nic jsem nemohla vytáhnout holínku z bahna.)

Dnes ráno jsme vstali do nádherného dne. (Jenom to datum jaksi moc nesedělo.) Tedy bylo - 5 stupňů, 25 cm sněhu, působivá jehličková námraza, bezvětří a Slunce! 12. března si už všichni přejeme jaro, ale dnes byla nádherná lednová zima. Z bledulí koukala pouze poupata, ostatní všechno zmizelo pod sněhem. Zato sluníčko nám připravilo velkou podívanou v podobě duhové korony.  

Takový skok z jara do zimy jsem ještě nezažila. Včera byla teplota + 10 stupňů, svítilo sluníčko, po sněhu ani památky. Dnes se teplota drží pod nulou po celý den a do této chvíle napadlo dvacet cm sněhu. Celá krajina se schovala pod bílou peřinu. Aktuálně v 17. 25 opět sněží, je - 3,3. 

Jsem z toho vnitřně zmatená. Včera jsem se těšila na jaro, obdivovala kvetoucí talovíny a dnes jsem byla s dětmi sáňkovat. 

Tak úplně přesně nevím, proč se to děje, ale děje se to, když trochu mrzne, ale ne moc, když svítí Slunce, ale ještě nemá tu sílu… Krtiny “vykvétají”, v rozbahněné a zmrzlé cestě se zvedají krystaly, nad potokem v původně rozbahněném břehu jsou ledové sloupky. Zajímavé a krásné. Škoda té hlíny, která krystaly ledu špiní.

Teploty pod nulou a slunečné počasí je nejvhodnější doba na fotografování ledové krásy kolem potoka. Škála barev vody, do které svítí Slunce a bílý led, ve kterém se zrcadlí potok, je velice fotogenický. Prostě toulala jsem se potokem a kolem něj celé dopoledne. 

1. 3. jsem viděla u nás na louce, tedy v nadmořské výšce 700 metrů, jeden pár drozdů. To je první předzvěst jara. 

10. března se celý kraj pokryl sněhovou peřinou, a tak není divu, že se 13. ráno objevil drozd u nás pod krmítkem. To se ještě nikdy nestalo od roku 2006, kdy jsem začala zaznamenávat výskyt ptáčků kolem chaloupky. Nestihla jsem ho vyfotit, a tak mi to musíte věřit. :-) 

Tak původně jsem si myslela, že to jsou červi, kteří dělají ve sněhu cestičky různých tvarů. “Sněhoví červi” měli velikost 2 mm a černou barvu. Odvážila jsem se jednoho ze sněhu vyzvednou. Bylo to smítko. Nehtem jsem ho rozlomila, bylo to maličké dřívko, druhé zbytek stébla trávy. Stejně to bylo i u ostatních. Ale jak se stalo, že smítka dělala ve sněhu cestičky? Domácí analýzou jevu jsem došla k těmto závěrům:

1. Hlavní bylo Slunce.
2. Smítka byla různých tvarů přibližně stejné velikosti a vždy tmavá.
3. Pokud by to měl na svědomí vítr, pravděpodobně by smítka dělala podobně směřující cestičky, ale to se nestalo.
4. Nevím, jak to vzniklo :-)

Tedy myslím si, že sluníčko zahřálo smítko, a to natavilo sníh pod sebou a posunulo se o tu mini kapičku vody. Podle tvaru se posunovalo po své originální dráze.