FotoBlog - Aktuálně nejen z Orlických hor

Zdá se, že cesta k létu přece jen povede přes jaro. Včera po ránu naposledy mrzlo (-1), ale už nemělo co zmrznout. Vše, co nebylo ochráněno, už je namrzlé nebo zmrzlé. I v lese mladé listy dubů a ostatních listnatých stromů, které spěchaly na svět, bohužel borůvky, samozřejmě jahůdky… a dokonce i kopřivy. A že prý kopřivu mráz nespálí. Ty mrazy trvaly příliš dlouho. Nyní je v předpovědi opět takové malé léto 🌞 na pár dní s teplotami vyššími, než je pro tuto dobu obvyklé. Všichni tvorové (včetně mne) v tom mají zmatek. 

Konkrétně ptáci. 13. března zpíval skřivan, od té doby nic.16. března jsem viděla rehka. Ale v dalších dnech už tady nebyl. Dodnes tu rehci nejsou. 23. března se u nás na louce procházeli konipasi bílí, ale potom se ztratili a opět pochodovali až včera. 14. dubna přiletěly až sem k nám nahoru vlašťovičky. Tedy pouze dvě. Pak tu nebyly, ale opět se objevily 26. dubna odpoledne. A opět pouze jeden pár. 

Vlastně nevím, jak to chodí, ale myslím si, že ptáčci tady nezahnízdili, a tak se opět stáhli níž do kraje, kde bylo relativně tepleji. Věřím, že se nyní v teplejších dnech vrátí. Vlastně se na rehky moc těším. Jsou to hraví, veselí a dovádiví ptáčci. Dokonce provokují a dělají “legrácky”. 💗

Tažní ptáčci tu nejsou, zato škůdců už je tady dost. Konkrétně mšice, dřepčíci, slimáci, chřestovníčci lilioví, o klíšťanech ani nemluvě… 

Oh, jak dlouho jsem se bránila jaru. Odmítala jsem se radovat, opatrně jsem chodila kolem všeho rašícího a vědomě “zastrkovala” vše vykukující a zelenající se, nepřijímala jsem teplo ani ty rychle rozkvétající a rychle odkvétající květinky, a pak jsem tomu uvěřila. Je tady opravdu JARO. Zima už nepřijde. Příroda přece ví, jak se má zařídit. Rozkvétají už i rododendrony! 

OMYL. Na dnešek v noci mrzlo. Ráno ležely tulipány hlavičkami na zemi. Byly ojíněné, rovněž narcisy a lilie…, ale ostatní to zvládlo. Přes den svítilo naplno sluníčko, a tak se zase všechno vzpamatovalo (kromě jednoho nového druhu tulipánů). A pak se roztrhla peřina. Nejprve přišly sněhové krupky, a pak se to spustilo. Husté sněžení s větrem. Během pár minut bylo bílo. Krajina měla zvláštní mrazivé kouzlo se světle zelenou trávou a bílou, s kvetoucími stromy a bílou, s mladými lístečky a květy a bílou… 

Nyní je 20.40 a už je teplota pod bodem mrazu. Je mi to moc líto. Co bude s ovocem? A…

Narciska, žlutá jarní kytička, která roste na všech zahrádkách. Koupíte si ji do vázy na Velikonoce, poměrně rychle tam uvadne. No a co? Jenže pak potřebujete něco doobjednat z eshopu k liliím, abyste měli dopravu zdarma. Něco, co by nebylo ve větším počtu drahé, bylo by na zahrádce trvalé, pokud možno, aby to nežraly myši… a přijdete na narcisy. Dají se zasázet do trávníku nebo na záhonek, jsou nenáročné. Dobrá volba. JENŽE. Rozkliknete kolonku narcisy a nestačíte se divit. Rozprostře se před vás velké množství nádherných květů od čistě bílých po červenooranžové, samozřejmě i přes ty žluté. A tak vybíráte a vkládáte do košíku. Najednou byste je chtěli mít všechny. Už dávno jste dosáhli požadované částky na dopravu zdarma, ale prostě nemůžete přestat. 

A to se stalo mně. A tak jsem začala "sbírat" i narcisky. Jen tak plíživě a pomaloučku se mi rozrostly na mnoho druhů. Některou jsou dostala, jinou koupila, některou přesadila z louky, kam ji přenesly myši. (To je velmi zajímavé, jak myši dokážou roznášet narcisy. Na louce u lesa se najednou objeví trs 50 m od zahrádky. Jak to dokážou?)

Ve světě je známých 27 až 60 druhů narcisů podle toho, který botanický systém považuje kolik druhů za samostatných. Takže botanici v tom zcela evidentně nemají jasno. Já ano. MILUJI NARCISY. 💗

Svátky jara pro mne vždy byly skutečným otevřením dveří k jaru. Ve všech dobách už se daly dát na stůl narcisy (letos natrhané na zahrádce) nebo tulipány. Letošní jaro přišlo zavřenými dveřmi, dávno před Velikonocemi. Je to k neuvěření, ale jsme více než o měsíc napřed. Už odkvetly bledule, sněženky, krokusy i talovíny. Nyní tady na horách kvetou: fialky, petrklíče, narcisy, čemeřice, ladoňky, Hyacinty, podběly, devětsily, sedmikrásky, sasanky, jívy, zlatice, modříny a ještě něco, co třeba nevím. 🌼🌼🌼

Velikonoční pondělí bylo v tomto roce 1. dubna, tedy nabízelo se zaskočit tetičky, matičky… aprílovou koledou: Hody, hody, doprovody, vajíčka už vyšla z módy. Každý pořádný kluk ví, co je dneska moderní: donat, langoš panna cotta, to je teprve dobrota. Mazance a vajíčka, ohraná je písnička. A jestli nám věříte, tak se něco dozvíte: APRÍL! 

Existuje jeden nápoj, který je vzácnější než jiné, možná nejvzácnější vůbec. Je to březová míza. Někdy je označována jako nápoj bohů nebo elixír mládí. Jarní březová míza je skutečným zázrakem se spoustou energie, neboť obsahuje aminokyseliny, antioxidanty, vitamíny a vysoké množství minerálů. Příjemným bonusem je přírodní cukr, díky kterému má míza lahodnou chuť.

Březovou mízu strom dává pouze v krátkém období, a to na jaře. Nyní je právě ta doba, kdy ji začínáme chytat do kbelíčků. Stačí uříznout asi 1,5 cm silnou větvičku, ke konci připevnit drátem kbelíček, překrýt ho sítem proti mouchám a počkat, až voda nakape. (Míza opravdu vypadá jako voda. Je čirá, má stejnou hustotu, pouze je maličko nažloutlá.) Letos zkoušíme ještě jeden způsob, a to navrtat zespoda silnější větev. Obojí funguje. Vzácné “mízování” trvá 5 - 10 dní. Je zajímavé, že některé větve mízu dávají, jiné ne. Dodnes jsme nezjistili, čím to je. Nejvíce teče, když jde Měsíc nahoru a je teplo. Za noc se z jedné větve posbírá až 1,5 l šťávy (a z druhé třeba pouze 0,1 l). My ji pijeme celý den místo vody a přebytky dáváme hned do mrazáku. Ona je totiž dobrá pouze dva dny.

Bříza je symbolem čistoty, světla a nového začátku. Podle keltského "stromokruhu" je stromem naděje a lehkosti bytí. Svým světlým kmenem vnáší do krajiny radost a do srdcí lehkost, je ovšem i velmi mateřská a konejšivá. Proto jsme je všude kolem nás vysázeli. Dokonce náš ochranný strom je bříza. To kvůli ní jsme při stavbě ustoupili se střechou, aby s námi mohla žít dál. 💗

Ještě jsem dirigentka, i když jsem v prosinci 2022 ukončila oficiálně svoji kariéru krásným koncertem. Už tam mi zpěváci a muzikanti říkali, že určitě budu pokračovat, ale odpověděla jsem, že to vím jistě, že už ne. 

A pak přišlo pozvání na jubilejní Festival amatérských pěveckých sborů od ředitele Kulturního centra Fabrika, které se nedalo odmítnout. Tedy dalo, nejspíš, ale já jsem to nedokázala. Přijala jsem pozvání jako čestný host, ale během pár dní jsem byla vrácena do funkce prezidentky, přijala jsem dirigování Proč bychom se netěšili na dvou koncertech, předávání diplomů a ještě budu třikrát řečnit. 🤣

S FAPS jsem prožila nádherné roky. Pracovala s amatérskými i profesionálními orchestry, vedla nácviky se sbory v tzv. ateliérech, podílela se na dramaturgii i organizaci. Bylo by to na knihu, ale uvedu pár nej. 

1. Nejkrásnější a nejnapínavější bylo uvedení Pavlicovy Missy brevis se symfonickým orchestrem a Hradišťanem. Napínavé bylo proto, že Jiří Pavlica vědomě nedodržoval dohodnuté mezihry a těšil se, jak to zvládnu. 🙂
2. Nejzajímavější bylo dirigování Posádkové hudby Hradec Králové v Jelínkově Misse brevis. Cítila jsem se výjimečné stát před vojenskou hudbou.
3. Nejnáročnější bylo provedení Dvořákovy Mše D dur s Komorní filharmonií Pardubice. Tehdy jsem se po generálce zhroutila, ale dali mě do kupy a vše dopadlo náramně.

Ale především to byla po všechny ty roky krásná muzikantská setkání! Takže 19. a 20. dubna 2024 ve Svitavách!

To, že jsem kreativec, je mi dobře známo. Ale dokážu si vymyslet věci, které mi pořádně komplikují situaci. Ale o to víc mě to baví, a tak promýšlím několik dnů a nocí, a pak si jednou ráno přivstanu, abych vše zrealizovala. 😄

Tentokrát to byla truhla s překvapením. Nakreslila jsem si na papír návrh, pak jsem ho přenesla na těsto, upekla jednotlivé díly… A nebylo to správně. Ale všechno šlo opravit. Chtěla jsem udělat základ zdobení ze tří druhů čokolády a potom vše zdobit cukrovou polevou, ale tak jsem se zdržela s truhlou samotnou, že jsem nakonec zdobila pouze čokoládou a perličkami, abych to stihla. Jako vzor zdobení jsem vzala naši starou truhlu (kdybych se pustila do výroby cukrové polevy, tak bych ji jistě stejně vyzdobila 🤣). 

Uvnitř je poklad v podobě malých kulatých perníčků s čokoládovou polevou a nalepenou lentilkou. 

P. S. Truhlička má i nohy. 

Já vím bledulkový příspěvek jsem už sepsala. Ale ono se to putování za bledulemi neomrzí. Letos poprvé jsme se s Barrynkou vypravily na rozlehlé bleduloviště k Vošenici (Tedy k Osečnici, ale místní jinak neřeknou než Vošenice. Nechápala jsem, proč, ale má to logický důvod. V dobách minulých, ještě na začátku minulého století, to byla Vošetnice.) Tedy nechaly jsme se zavézt k Vošenici, sešly jsme ze silnice do husté bučiny, kde teče potůček lemovaný velkými plochami s bledulemi (s Barry na vodítku to byl velmi těžký úkol, protože nikdy nevolila tentýž průchod mezi boučky, a tak se stále zamotávala…). To byla krása! 🌼 Snažila jsem se pořídit fotografie, kde by nebyly četné větve a zbytky suchých vysokých trav, patrně kopřiv, ale příliš se to nedařilo. To mě neodradilo, protože už vím, jak se s nimi vypořádat v počítači. 

Druhý den jsme se vypravily na další rozsáhlé “naleziště” u Zaječího mlýna. Tam jsme také prožily dobrodružství. Všechna místa s bledulemi jsou podmáčená, mnohde stojí nebo teče voda a hlavně je tam hoooodně bahna. Barry se během několika minut proměnila v černobílého psa a já jsem sotva měla sílu vytahovat holínky. Bořily jsme se totiž po kotníky. Ale ta krása! 🌼 Nevídaná.

Při nedokonalosti kalendáře, tedy měření času (který se vlastně nedá změřit, protože každému ubíhá jinak, dokonce se jeho tok proměňuje v průběhu dne anebo vlastně neexistuje), se najednou stane, že jednou za čas dostanete od kalendáře den navíc. Den, se kterým můžete naložit podle vlastního uvážení. 

Potom vám ale hodně záleží na tom, aby to byl krásný veselý šťastný den. Když se probudíte do 29. února a je zataženo, větrno a mlhavo, musíte se hodně snažit, aby se ten den podobal tomu výše popsanému. Tak jednak ho můžete rozveselit dobrým jídlem. U nás to byla pórková polévka a bramboráky s vajíčkem, potom dobrým poledním klidem s pohádkou v rozhlase a také odpolední dlouhou procházkou v Přírodě. Tou především. 

Vypravila jsem se s oběma zvířecími průvodci po lukách podél lesa a pozorovala mechy, jak se díky mlze ozdobily kapičkami vody. A pak se najednou objevilo sluníčko a mechy rozsvítily lucerničky. Také jsem objevila slečnu pařezku s dlouhými řasami a polštářek pro veverky... 

Prostě krásný den navíc. 

Téměř každý den prší. To je dobré pro Přírodu, ale pro mě je to složitější. Do deště se mi nechce. Včera odpoledne kupodivu pršet přestalo, a tak jsem hned vzala SONYho, oblékla Barrynku proti blátu, a vypravily jsme se za bledulemi. 

Před lety jsem objevila poměrně špatně dostupné místo, kde rostlo na tisíce bledulí. Byla to podmáčená mýtina, na které pramení potůček. Potom tam vysázeli smrky, a jak rostou k nebi, berou vodu i světlo, a bledule se pomalu vytrácejí. Tedy přesouvají se podle potůčku dolů. Dnes je les vysoký asi 3 metry, bledule tam jsou, ale je jich opět méně. Šly jsme tedy podle potůčku a sledovaly množství bledulí. Tedy já jsem fotila bledule (a kde co) a Barry běhala celá šťastná po lese a vodou a blátem a bažinami… Bylo pod mrakem, a tak vznikaly fotografie s vysokým ISO, ale co naplat. (Led světlo jsem samozřejmě zapomněla doma.)

Pak jsme přišly do vysokého smrkového lesa k cestě, která tvoří přehradní hráz, a tak potůček vytváří lesní jezero, a dál po cestě a lesem… A tam se to stalo. Asi na deset minut vysvitlo 🌞 a vše ozářilo svými měkkými paprsky. V tu chvíli jsme se ocitly v poetickém pohádkovém lese se třpytícími se kapičkami na všech větvičkách a zářícím bukovým listím pod nohama. Když jsem se vzpamatovala, udělala jsem pár fotografií. Pravých kalendářových, ale rozhodně ne únorových. Budu je muset zařadit na říjen nebo listopad. 😄

Když chci přivolat jaro, koupím si primulku. Petrklíč otvírá jaro, a tak volím právě tuto květinu. Ale čím přivolat zimu? Moc bych si ji přála. Sníh zde ležel od listopadu pouze dvakrát, což se shoduje i s počtem mého sportování na běžkách, a tak mám pocit, že se neuzavřel každoroční cyklus. Prostě chybí čas klidu, kdy celá krajina spí pod sněhem, občas je pofoukaná větrem a sevřená mrazem, ale odpočívá. Obraz této zimy je spíš neklid. Proměnlivé počasí s velikým množstvím z nebe padající vody a následně běžící v menších či větších pramenech po loukách, po cestách a koryty potoků a řek. Napadne sníh a druhý den roztaje. Mrzne na holo a náhle je 10 stupňů nad nulou, jako právě v této chvíli. A také nás trápí silný proměnlivý vítr, který utichá pouze výjimečně. Vše směřuje k jaru, aniž by si odpočalo. Ptáčci začínají s námluvami, vylezly sněženky a koukají tulipány. Dnes jsem našla na zahrádce živé dřepčíky… 

Ale nejspíš to všechno způsobila primulka, kterou jsem dostala loni k MDŽ. Ona totiž kvete nepřetržitě po celý rok až dodnes. Tedy už od léta přivolává jaro.

Vlastně vůbec nevím, jak to vzniklo. Jenom tuším, že by ke vzniku mohl pomoci malý proud vody pod ledem. Ke vzniku čeho? Ledových červů, trilobitů, trubek, husích krků… ve zmrzlých kalužích na lesní cestě. Tyto útvary byly dlouhé až 25 cm a venkovní průměr měly okolo 2 cm. Vyskytovaly se na mnoha místech cesty, tedy nebyl to ojedinělý jev. Bylo to velmi zajímavé a krásné. Ale byly tam i jiné zvláštní tvary. Škoda, že bylo pod mrakem, tedy nebylo možné vše dobře nafotit. 

Před nedávnem (to bylo ještě dost sněhu) jsem šla navzdory větru s Barry na procházku. 

Tam, kde v předchozích dnech foukal silný vítr a současně padal sníh, byly stromy obaleny silnou vrstvou zledovatělého sněhu, a tak dostaly odlišný velmi zajímavý vzhled. Listnáče měly všechny větvičky až do té nejmenší obalené vrstvičkou sněhu, a tak vypadaly jako krajkové. Ale jehličnany byly naprosto úžasné. Jednak musely tou tíhou sněhu "připažit", jednak jejich jednotlivé větve dostaly zcela zřetelné kontury. Jako kdyby byly obtažené tuší. Sníh byl přímo nabičovaný, naflákaný, upěchovaný na větvích i na jednotlivých jehlicích. Smrkový les byl jako nakreslený. Dokonce jsem vyfotila smrk, který vypadal, jako kdyby rostl vzhůru nohama.

Po celý život jsme chráněni mocným kouzlem. Někdy proti své vůli. Něco špatného, nepříjemného, zlého se děje, a po nějaké době ujistíme, že to bylo na naši ochranu. Mně se to stalo právě včera. Naplánovala jsem si celé odpoledne ve městě. Oběd v jídelně (aby mi zase jednou někdo uvařil), potom kadeřnice (je tak milé, když o mě někdo pečuje), potom návštěva výstavy fotografií (abych věděla, co se vystavuje), káva s kamarádkou (pro zpříjemnění odpoledne) a schůzka fotoklubu. Upekla a nazdobila jsem perníčky, upekla bílkový chlebíček a přibalila dvě lahve vína, abych si s nimi připila na vstup do nového fotografického roku…

Připravila jsem se na cestu. Bylo slunečno, foukalo, mrzlo… Sedla jsem do auta, chtěla nastartovat, a nic… Asi se mi vybila baterie v elektronickém klíči, a tak jsem běžela pro druhý. Otočila, a nic… Auto odmítlo jet. Baterie byla naprosto vybitá. Vždyť já tam chci jet! Vše marné.

Obvolala jsem všechny, se kterými jsem se měla setkat, a vše zrušila. A pak se to stalo. Někdy po šesté hodině začalo pršet na zmrzlou zem a celou oblast pokryla ledovka. Tedy pokud bych vyjela, jen s velkými problémy bych se dostala domů… 

Díky Bohu za záchranu. 

Už dlouho pozoruji a fotografuji námrazu. Nikdy bych neřekla, kolik druhů námraz Příroda tvoří! Tak samozřejmě chápu, jak vzniká námraza, ale že je jednou v dlouhých jehlicích, podruhé v malých kostičkách, potřetí v kvádrech, dokonce jsem loni viděla kuličky nejspíš způsobené droboulinkým mrholením. Někdy je námraza velikosti milimetru, jindy deseti centimetrů. Jistě záleží na větru, teplotě, možná i na tlaku a nejvíce na vlhkosti. Dnes je např. vlhkost vzduchu 98%, je pět stupňů pod nulou a fouká a vzniká námraza kvádříčková (viz foto). Nechápu. No. 😄

Vlastně to chápat nepotřebuji, protože ať už je námraza jakákoli, přináší do krajiny krásu především, když vysvitne sluníčko. Jsou ty nejkrásnější fotografie. Krása, která bere dech v pohledu do krajiny a především v detailu. 

A tak fotografuji námrazu, a pak doma žasnu nad vynalézavostí Stvořitele.

Mrznoucí bubliny jsem poprvé viděla na videu někdy před třemi lety a od té doby se každou zimu pokouším je vytvářet, pokud podmínky dovolí. Ale není to jen tak.

1. Musí být minimálně - 6, ideálně - 8 st. To přináší poměrně náročné podmínky pro fotografa, protože u “výroby” stojí na místě třeba i přes hodinu a ruce musí mít dobře pohyblivé, tedy rozhodně ne v palčákách. Jak to probíhá? Vzít bublifuk, vyfukovat bubliny dokud se některá nezachytí poblíž, uzavřít bublifuk, vzít foťák, nastavit, vyfotit. Sebrat bublifuk, udělat bubliny atd.
2. Musí být bezvětří, protože jinak vám to bubliny odnáší pryč a ihned po dopadu kamkoli se rozpadají. Jo a taky na větru je ta zima ještě větší.
3. Musí být dobře namíchaná směs na bubliny, která by umožňovala držet bublině po určitý čas pohromadě, být čirá a také vytvářet duhovou vrstvu na povrchu. A také musí být dobře vychlazená.
4. Musí být nějaký pěkný povrch, tedy rozhodně ne tráva bez sněhu, hlína, větvičky, protože to všechny je potom na fotografii nehezké a také to padající bubliny propíchává. Tedy ideální je jiskřivý sníh, námraza…
5. Musí být Slunce, ideálně vycházející oranžové nebo zapadající oranžové s měkkými stíny.
6. Musíte mít dobrý bublifuk a HLAVNĚ TRPĚLIVOST. Ale výsledek stojí za to! (Tedy pro mne určitě.)

V současnosti opět silně prší. Den po dni déšť v různé intenzitě. Přináší do krajiny dostatek vláhy, dostatek vody rododendronům a potokům, problémy cibulovinám (o lilie už mám obavy), podzemním tvorům a lidem a také vodu do sklepa. Ale naši předkové (cca z počátku 19. stol.) byli tak geniální stavitelé, že pokud voda do kamenného sklepa někudy nateče (až půl metru), tak zase někudy zmizí. 

Louky se po těchto vydatných deštích na některých místech mění v “močály” nebo jezírka, jiné jsou stále loukami, jako naše louka pod lesem, která byla v dobách minulých socialistických meliorována. V současnosti je dobře patrné, kde trubky končí. Pokud je zmrzlá zem a teče z trubek voda, naplní se pod povrchem (pod drnem) velké polštáře, a když na ně stoupnete, houpají se pod nohama, což je zábava pro děti i dospělé. Když je teplo, tryskají u ústí trubek, ale také ze všech ostatních děr, např. myších, gejzíry až do výšky 25 cm. Stává se to výjimečně, ale letos je to už podruhé za zimu. 

Máme tu nový rok, který bezpochyby přinese veliké změny na Zemi. Konečně se posouváme k lepšímu. Vždy, když se setkám s nízkou úrovní vědomí, jsem zaskočena. Nebudu se pouštět do jmenování příkladů, ale už dávno to vidím v nové hudební tvorbě, které ve vážné hudbě nikdo nerozumí a v moderní strhává k pudovým reakcím, současné architektuře, o módních přehlídkách nemluvě, ve výtvarném umění a také ve fotografii, kde se mě to bezprostředně týká. Oceňované fotografie, většinou černobílé, jsou často na úrovni vědomí pod 50! Tedy strach, smutek, beznaděj, úzkost… Tak se cítí autor a tak působí na ostatní. Tedy je načase, aby se vše změnilo! Věřím v posun právě v roce 2024! Návrat k radosti, barvě, energii, vnitřní síle…

Změnou k lepšímu považuji i to, že jsme letos nestříleli rachejtle, dokonce jsme ani nešli na tradiční střílení (kam chodíme víc než 30 let). Najednou vidím ty vyděšené kočky, psy nacpané pod postelí… Ani jsem se nešla podívat na hřeben hor, kde se skoro hodinu na mnoha místech objevují barevné gejzíry. Vše jsme vyměnili za barevné bubliny. Byla to krása.

Udělejme lepší svět! 💗 I sebemenší plamínek svíčky zažene tu nejčernější tmu. 💗

Letošní Slunovrat doprovázely zajímavé jevy na nebi. Skoro po celém Česku se objevovaly barevné východy a západy Slunce. Ne běžně barevné, ale výjimečně barevné. Většina jevů trvala pouze několik minut, a pak se vše vracelo do “normálu”. Začalo to 18. prosince a poslední barevný východ bych 23. prosince. Rozhodně stálo za to vybíhat s foťákem a snažit se zachytit tu krásu a energii. Mně se to povedlo hned čtyřikrát, naposledy včera ráno.

Byla to velká dávka síly a energie pro každého pozorovatele. Tak, jak se dějí velké proměny na Zemi, odráží se to i na nebi. Někdy růžová něha, jindy rudé peklo… 

Dnes na procházce v krajině téměř předjarní (v tomto případě je to taková smutná ironie. Sníh utekl před očima, teploty drží i přes noc nad nulou a především není žádná vyhlídka na lepší zimní časy. Pokud bychom neznali datum, pak bychom tuto krajinu zařadili do konce února.) jsem našla velice zajímavou houbu. Visela na větvi a pár kusů “okapalo” do listí. Její struktura byla hlenovitá, obtížně se udržela pohromadě. Zářila svojí žlutou barvou v černobílé krajině, a tak nebylo obtížné si jí všimnout. 

Teprve doma. když jsem stáhla fotografie, začala detektivní práce. Copak to je? Hlenka? Hlenku znám, ale takovou jsem nikdy neviděla. Po chvílích pátrání jsem ji objevila. Zvláštní zajímavou úžasnou rosolovku mozkovitou. Název naprosto vystihuje tuto houbu, pouze s barvou si nejsem jistá. 🙂

Voda. VODA. VODA, Bezpochyby úžasný živý organismus, který má paměť věků, na Zemi je její množství stálé po celou dobu její existence (když vidíte např. Viktoriiny vodopády nebo Metuji, napadlo vás, že stále teče? Každou minutu, měsíc, rok, desetiletí, tisíciletí… Kde se stále bere?). Voda tvoří krystaly podle naší nálady, krásné a harmonické s každou dobrou myšlenkou, vděčností, láskou… a chasou s každou negací, strachem a zlým úmyslem… Mění se podle prostředí, podle složení, podle délky cesty k nám… Má léčivou moc, očistnou funkci, nese elektro náboj… A to všechno díky EZ, tedy čtvrtému skupenství vody. Ne, v učebnicích to nehledejte, tam to ještě nevědí. Tam dokonce řadí vodu do neživé Přírody! Čtvrté skupenství vody objevil profesor Gerald Pollack a popsal je jako gelovitý stav mezi pevným skupenstvím (ledem) a tekutým (vodou) a má stejně jako led šestihrannou strukturu (k údivu všech “vědců”, kteří o vodě vědí vše, ale nechápou, proč nefunguje, jak ji popsali). Taková hustší voda s označením EZ má negativní náboj (na rozdíl od H2O, která má kladný) a chemické označení H3O2. Naši předci to museli vědět, protože stvořili pohádky o živé a mrtvé vodě. Této vodě se opravdu říká živá.

EZ je v každém organizmu na Zemi. V lidském organismu, který je skoro celý tvořen vodou, dokáže zázraky. Dokáže vrátit zdraví, dokáže udržet mladiství vzhled, dodá energii a vitalitu… Tedy sáhněme po poháru dobré živé vody. Ale kromě pravidelného přísunu dobré vody je třeba být také na světle, ideálně na Slunci. Potom EZ v našem těle proudí až pětkrát rychleji. https://www.signalyduse.cz/ctvrte-skupenstvi-vody/

Proč dětem (a mně) chutná sníh? Protože je to čtvrté skupenství vody.

Když přijde sněžení a současně mrzne, sníh zůstává uchycený na všech větvích, větvičkách, listech, travách… Prostě ozdobí celou krajinu. V lese se najednou objeví i to, co normálně není vidět. Získává čarovnou až magickou atmosféru. Není už černý, ale je černobílý, tedy o tu bílou veselejší. Nejkrásnější ale je, když se k těmto barvám přidá ještě světle modrá. Stane se to v momentě, kdy je úplně jasno a sytě modrá obloha. Když Slunce prosvítí les, toto světlo je modré. 

Druhá poloha této situace je, že na větvích leží obrovské masy sněhu, které malé jehličnaté stromky vtlačí do zajímavých postaviček a velkým připaží větve. Pokud do toho zafouká silný vítr, hrozí polámání vršků. Ale stromy této obrovské tíhy může zbavit pouze obleva. Pak není radno chodit do lesa. 🙂

Tmavé dny bez sluníčka trvaly dlouho. Tmu v chaloupce zaháníme svíčkou, tedy živým stětýlkem, abychom nepropadali smutku. A pak se najednou začne prostětlovat nebe a k naší veliké radosti celou krajinu zalije svými paprsky Slunce. Přinese modrou, zelenou, trochu červené, žlutou, prostě barvy do krajiny.

Dnes se tento zázrak odehrál, ale do krajiny na pár okamžiků přinesl ještě více barev, než je obvyklé. A to díky halového jevu, který se odehrál tady na louce. Objevily se všechny barvy duhy nejen v kruhu kolem slunce, ale mnoho krystalů stvořilo barevné kroužky vedle duhy. V jednom okamžiku se zdálo, jako kdyby Příroda ozdobila ten svůj vánoční strom.

Díky za tuto sílu a energii!

Zima přišla tak, jak jsme si přáli. Konkrétně z 24. na 25. listopad. Tedy náhle a bez přechodu. Jeden den podzim a druhý den zima. Napadlo přes dvacet cm sněhu a začalo mrznout. Napadlo do listí, tedy podle domorodců bude plytká zima. Ale na plytkou zimu začalo velice mrznout. Skoro až moc. Dnes bylo o půlnoci - 8, 5, ráno - 7, 7 a v poledne - 5, 3 stupňů. To se stává málokdy, že by v listopadu byla taková zima. 

Krajina se stala černobílou. Tedy pro mě smutnou a nostalgickou. A taková se mi nechce fotografovat. Sluníčko by do ní přineslo radost, něhu, přívětivost a velkou krásu…, protože do bílé, šedé a černé přidá bleděmodrou, někdy odlesky zlata nebo stříbra ze třpytícího se sněhu. 

Naše zvířátka jsou huňatá a chlupatá, ptáčci kulaté jako bábovičky, protože o tom mrazu samozřejmě věděla už dávno před tím, než přišel. Jenom lidi se diví. 🙂

Před 25 lety jsem vzala naše kluky na operu Rusalka do Národního divadla. Ó, jak hořce jsem litovala. Moderní scéna, minimalistické kulisy, levná varianta, tedy minimální taneční obsazení… Jezero byla modrá látka s otvorem, kde stál vodník a hýbal látkou. Zámek byl pouze v obrysech na pozadí, plesová scéna se čtyřmi páry v jednoduchých šatech, árie po jedné sloce… Je zajímavé, že si nepamatuji sólisty. Kluci vše sledovali, a já plakala kvůli tomu všemu.

Letos jsem objevila Rusalku ve Státní opeře Praha v režii Zdeňka Trošky. Přečetla jsem recenze a zvažovala, zda na to mám kluky (ve stejném věku jako před lety) vzít. Vše bylo tak, jak má vypadat skutečná pohádková opera. Úžasná scéna s projekcí, nákladné kostýmy, vypracované kulisy i světelné efekty, jedenáct víl, mnoho tanečních párů, perfektní pěvecké ale taky herecké výkony… Prostě nádhera. Dokonce byly zařazeny všechny scény původní opery, takže s přestávkami trvala 3 hodiny 10 minut! Ovšem pro dnešní děti docela náročné. Jsou zvyklé na rychlé akce, zkratky, přehnané emoce i slovní projevy, střídání děje, úspornost… Opravdu se velice zrychlila doba. Ale vydrželi to. A já opět plakala, ale dojetím. Vlastně plakala jsem dvakrát. Podruhé, když vyprávěli celý děj do telefonu mamince. Pamatovali si árie a některé dokázali zpívat, znali texty… 

Vytváření kalendáře mi připomíná moji předchozí profesi dirigentky. 

Dlouho před koncertem o něm začnete přemýšlet. O jeho délce a jednotlivých skladbách programu, o dramaturgii, čase a místě, způsobu uvádění… Pak si napíšete skladby, které se do programu hodí a jsou interpretačně dostupné vašemu sboru či orchestru. Seženete partitury, prohlížíte je, případně můžete ještě některé vyměnit… Takto připravený program nabídnete institucím k uvedení. Pak přichází druhá fáze, a to nácvik s hudebními tělesy. (Touto částí už prolíná přemýšlení o dalším koncertě.) Doba nácviku trvá různě dlouho podle obtížnosti programu. A pak přichází koncert. Vrchol vašeho snažení i snažení všech účinkujících a zážitek pro posluchače. Ale ještě neskončí posezení po koncertě, a vy už připravujete další koncert. 💗

Dlouho před prací na kalendáři o něm začnete přemýšlet. O designu, o barevnosti, grafice… Pak najdete na PC složku, kam jste po celý rok vkládali pěkné kalendářové fotografie. Některé se přesně hodí k určitému měsíci, a tak založíte 13 podsložek a fotografie začnete třídit. Pak přichází druhá fáze, kdy začnete tvořit na počítači. Většinou máte jednu stranu v hlavě (většinou fotogenické podzimní nebo jarní měsíce), a tak uděláte pozadí s vymyšleným grafickým motivem, vložíte fotografie, které jste vybrali a zkusíte vybrané písmo. Tak postupujete ke stále těžším měsícům. Vyměňujete, zvětšujete, zmenšujete, děláte výřezy… Duben, to je oříšek. Tvoření a dolaďování trvá přibližně šest týdnů. Když máte tři měsíce hotové, nabídnete kalendář na sociálních sítích. To je napínavý okamžik. Vrcholem všeho snažení je, když pošlete hotový kalendář do tiskárny. Pak s velkou trémou čekáte na zkušební výtisk. Když přijde, většinou se vám uleví. Potom většinou něco málo upravíte, a kalendář se může tisknout pro všechny zájemce. Pak je rozvezete, rozpošlete… V té době už přemýšlíte o podobě dalšího kalendáře. 💗

A v lednu hledáte místo, kam pověsíte ten loňský. 😄

Když jsem ráno přála Martinovi k svátku, bylo relativně teplo a svítilo sluníčko. Na žertovnou narážku, proč nepřijel na bílém koni, odpověděl, že na bílém koni dnes ještě přijede. Vypadalo to velice nepravděpodobně. Jenže k večeru začala padat teplota k nule, a když přišla desátá večerní hodina, začalo chumelit. První letošní sníh. Ráno byla celá krajina přikrytá asi pěticentimetrovou bílou peřinou. Náhle se stalo listí na stromech k té bílé velice kontrastní, nějak moc barevné a jaksi nepatřičné. Vlastně je moc zajímavé, že ještě neopadalo. Hlavně u třešní je to podivné, neboť opadávají jako první. Ale drží i na břízách, jívách, lískách… Nejkrásnější jsou ovšem stále buky. Rozsvěcují svojí oranžovou každý smrkový les. A v bukovém lese tvoří bronzové koberce. 

Horší je to s místní předpovědí počasí na zimu. Když nasněží do listí, bude plytká zima. A to by se mi nelíbilo. Když už má být zima, tak ať je. Mráz a pořádná nadílka sněhu. V kraji suché chodníky a silnice a u nás na horách metr sněhu! 

Jako bývala středoškolská profesorka jsem zvána na srazy “svých” tříd. Většinou jezdím, i když to mám do Litomyšle daleko. Proč? Protože ráda poslouchám, jak “holky” vyprávějí o svém životě. Jakou šly cestou od vyjukaných dívenek k sebevědomým ženám. Ty, které úspěšné a spokojené nejsou, obvykle na srazy nepřijíždějí. Proto se to dobře poslouchá, když 90% žen řekne, že jsou šťastné, že je práce baví, že mají pěkný vztah s dětmi, prožívají život v radosti… 

Ten poslední sraz probíhal jinak. Odehrával se, na rozdíl od ostatních, v otevřené veliké místnosti restaurace, kam později přišli i běžní hosté. Už zvenku bylo slyšet hlasitý hovor ve vysokých polohách, výbuchy smíchu, občas výkřik, všechny dívky mluvily přes sebe (do puštěné televize)… Byla jsem bouřlivě přivítána a posazena k osmi! mým bývalým kolegům (většinou bývám sama nebo jsme dvě). Mladých žen bylo asi dvacet, a tak jsem se začala těšit na jejich životní příběhy. I já jsem měla připravený ten svůj s vtipnými glosami a veselými historkami (i z natáčení 🙂)… Jenže nic se nekonalo. Ptala jsem se děvčat, ale ona říkala, že o sobě všechno vědí, že není třeba veřejně vystupovat, že by to ostatní nudilo. AHA. O TOM TO JE. Ostatní by to nudilo. 

Lidé se setkávají s ostatními, aby mluvili sami a hlavně o sobě. Nezajímá je to, co chce o sobě říci druhý. Často tomu druhému skočí do řeči a jsou nevrlí, když se dlouho nemohou dostat ke slovu. Když se zeptají, tak ze zdvořilosti, ale nechtějí slyšet odpověď. Někdy se dokonce bojí položit otázku, aby se druhý nerozhovořil. Chtějí, aby je někdo poslouchal, a pak mají dobrý pocit, jak si s tím druhým pěkně popovídali. Jste ti nejoblíbenější, když dokážete poslouchat (vědomě). 

Myslím, že VRBA (stovky, tisíce, desetitisíce, miliony vrb) by byla v dnešní době dobrým podnikatelským záměrem. 

Opravdový podzim dělají barvy. Ty nejkrásnější barvy krajiny, které znám. Vtip je v tom, že všechno začíná u zelené, ale některé stromy si ji ponechávají, jiné ji vyměňují za jinou. To se týká listnáčů a modřínů. Zelená přechází v zelinkavou (skoro až jarní v listech jasanů), také v zelenožlutou, později ve žlutou a vybledlou žlutou. Někde v barvách žluti se odštěpí dva barevné proudy. Jeden to bere přes okrovou. Okrová se většinou promění na rezavou a světle hnědou až do zemité hnědé. Druhý směr jde do světle oranžové, sytě oranžové přes světle červenou k tmavě červené a opět k hnědé. A když se všechny ty tisíce odstínů objeví v krajině, je to podzimní barevný koncert. Snad symfonie barev. Přívětivá a měkká, objímající a utěšivá. 

Nejbarevnější listy jsou javorové. List javoru někdy má všechny barvy podzimu.

Podzim je můj čas. Miluji dozrávání, sklizeň, ale především proměny barev krajiny. Toto úžasné období končí opadáním listů a příchodem bílé barvy, která pohltí krajinu.

Kdoule je zasyrova nepoživatelný plod (malvice) kdouloně (cydonia oblonga). Tvarem se podobá jablkům, ale je pokrytá chloupky.

Kouzlo kdoulí jsem objevila asi před pěti roky, kdy jsem dostala bedýnku těchto zajímavých plodů. Nikdy v životě jsem je neviděla. Prohledala jsem dostupnou literaturu a weby a hledala informace, jak je zpracovat. Rozhodla jsem se udělat rosol a přesnídávku. Výsledek byl úžasný hned ze tří pohledů. 

1. voňavý (Ale to jsou už i plody. Když jsou uvnitř v chaloupce, provoní ji krásnou zvláštní vůní.)
2. jasně červený (K této barvě se mírně blíží jahodová s citronovou šťávou, aby nezhnědla.)
3. výtečný (Tato chuť se nepodobá žádné jiné. Od té doby ji nalézám v některých vínech. Už konečně vím, po čem voní.)

Před třemi lety jsem koupila stromek. Nevím, jestli tady budou kdoule dozrávat, ale letos šance je. Jsou tam tři, z toho rosol neudělám, ale naštěstí jsem opět dostala bedýnku plnou voňavých kdoulí. Tedy bude na koláče, na cukroví, na palačinky… 

Po období tvůrčí krize (já vím, to se píše v románech, ale tady to přesně vystihuje situaci), tedy po období tvůrčí krize se mi najednou nedostává času, abych zpracovala všechny nápady, které přicházejí. 

Probíhá to asi tak. V hlavě nosím fotografii, která se mi líbí, ale potřebuje něčím oživit, rozbít souměrnost, obohatit… Tento proces trvá např. u této právě vzniklé kompozice více než měsíc. Nic nezkouším, pouze si v hlavně představuji, jak to budu dělat a jak by to mohlo vypadat. A pak se v noci vzbudím, koukám do tmy a přijde nápad. Nebo opačně. Přijde nápad, a ten mě vzbudí. Pohrávám si s ním třeba dvě hodiny do svítání, a když mám skoro jasno, znova usnu.

Ideální je, když mám čas ho hned “za tepla” zpracovat. To spojení “za tepla” jsem použila záměrně, protože se vše děje spíše za zimy. Totiž, tak se zaberu do tvůrčí práce, že mi zhasne v kamnech. Chvíli to vydržím, pak si vezmu svetr, pak zatopím… a zase se “probudím” zimou. Tak se to opakuje, pokud fotoobraz nedokončím. Dnes jsem měla štěstí, že prší, a tak jsem na něm mohla pracovat od deseti do jedné (to mi byla zima a ještě jsem měla hlad) a od dvou do teď, tedy do půl páté. 

Fotoobraz “PROFIL” je hotov. Ale nevím, jestli se mi bude líbit ještě za týden. Pokud ne, vymažu ho, 😄 pokud ano, půjde na výstavu.

Rozhodně nebudu psát příspěvek o Honzovi, ať už hloupém nebo chytrém. Tentokrát se jedná o něžnou a krásnou květinku s jmény křivůtka, achymenes, bouloň nebo chcete-li honzík. Mívala jsem fialovou a každoročně jsem ji na zimu úplně ostříhala, a ona zase pěkně na jaře vyrazila a kolem květináče udělala nádhernou fialovou kouli. A tak mnoho let. 🌼

V současnosti se mi ale pěstovat nedaří. Už jsem dostala několikrát vzrostlé rostlinky, ale na jaře z květináče nevyrazily, a tak jsem druhý rok podle rad odborníků vysypala květináče a očistila hlízky. Přes zimu přežily, a tak jsem je s nadějí zasadila a dala do skleníku. Čekala jsem zbytečně, nad zem se rostlinky nepodívaly. A tak to zkouším, marně, čtyři sezóny. Když se mi nedaří, tedy alespoň se jezdím dívat na tu nádheru k pěstiteli, panu Landovi. Má snad všechny barvy a velikosti, které si lze představit. Tři plné skleníky krásy (za kterou je nepředstavitelná práce). Před nedávnem jsem si od něho opět asi pět druhů přivezla a slibuji, že o ně budu vzorně a s láskou pečovat. 🌼 V létě uvidíme.

Zdá se mi, že letos nelétali motýli. Měla jsem jednoho, který za mnou každý rok přiletěl a sedl se na mě nebo seděl blizoučko a sledoval mě. Nechal se vyfotit a zase odletěl. Před dvěma lety jsem napočítala na voskovém mužíčkovi (rozchodníkovec nachový) 14 baboček paví oko, letos nejvíc šest. Letos jsem viděla pouze jednoho modráska a invaze perleťovců, jak hrozili “odborníci” se nekonala. Co se s nimi stalo? Pořídila jsem desítky fotografií motýlů přes léto, letos několik. 

Ovšem úplně stejně mě překvapilo, že nejsou pavouci na loukách (v chaloupce je nestačím vymetat). Velice ráda fotografuje pavučiny v roce. Málokdy se to povede, jestli vůbec, ale fotografuji je znovu a znovu. A tak jsem už třikrát vyrazila za silné rosy a vycházejícího Slunce s velkým SONY na pavučiny. Ještě loni nebylo kam šlápnout, ale letos jsem našla dvě, tři na celé louce. Kam se poděli pavouci?

Jenom koníků a kobylek bylo jako obvykle. 

A drvodělek byl nadbytek. Místo jedné hned tři. 🙂 A to je dobře.

Dobu sklizně miluji. Vlastně si ráda sklízím všechno, co jsem si zasela a zasadila. Ráda vyrývám brambory a beru do rukou jednu po druhé, potom třídím, umývám…, ráda vytahuji ohromný pastiňák (pokud na to mám sílu) a také mrkve. S nimi je to dobrodružství, protože jsou různě velké, různých tvarů (a také různě okousané od myší). 

Loni jsem s myšmi udělala dohodu, že jim nechám půl úrody, když mi tu druhou zase nechají ony. Pochopily to ale špatně a vzaly si polovinu z každé mrkve. 🤣 

Druhá žertovná příhoda se týká rady odborníků, že se má zemina, do které přijde mrkev, přesát na jemném sítu, aby byly mrkve pěkně rovné bez větvení a jiných zatáček, protože to způsobují kamínky a hrudky. Přesáli jsme zeminu, ale na celý záhon jsme ji neměli, a tak jsem podle provázku ryla rýčem hluboké rýhy, které jsem vyplňovala jemně přesátou zemí a nahoru zasela semínka mrkve. Někde uprostřed této dřiny jsem se rozhodla, že se na to vykašlu a zbytek zaseji do normální zeminy na záhonu. 

A jak to dopadlo? Na obou místech záhonu stejně. Část mrkví byla nádherně kreativní 😄 a část nádherně rovná!

Chodit na houby mě učili už od malička. Později jsem slyšela vypravovat historky, jak mě táta učil, že každou holubinku musím ochutnat (když mi byly sotva tři roky). Po létech jsem totéž učila (ve stejném věku) svého vnuka. Houby jsou moje vášeň. Skoro každým rokem rozšiřuji sortiment, který sbírám o jeden druh. Poslední byla loni holubinka černající.

Ale pro mne jsou králové lesa křemenáče. Nejkrásnější a nejvzácnější ozdoby lesa co se týče jedlých hub. Další historkou z mého útlého dětství bylo ve spojitosti s babičkou. Byla jsem s ní na poli, sotva jsem chodila, tedy mohly mi být tak dva roky. Došly jsme (no spíš mě nosila) až k lesu ke stříbrské střelnici. Chtěla si tam odskočit, a jak si sedla, viděla “les” křemenáčů. Dodnes si ten pohled pamatuji. Nízký lesík a všude křemenáče osikové, tedy s jasně červenou hlavou a bílou nohou. Větší, menší, dvojčata… (Babička říkávala: křemenáče jako panny.) Svlékla si blůzu, potom košilku a nasbírala je vrchovatě. Ale byla jsem tam ještě já a domů cesta asi 2 km. 😄  💗 😄

Letos rostou křemenáče po mnoha letech také tady. Tedy křemenáče smrkové. Jsem vždycky až dojatá, dívám se z dálky, prohlížím okolí a teprve po chvíli se pomalu přibližuji k nálezu. Pak se dívám, srdce se mi může rozskočit, pohladím ho, opatrně vyndám, něžně očistím a vezmu do košíku hlavičkou pěkně nahoru, aby zdobil i košík. 

Lichořeřišnice je nádherná rostlina s léčivými účinky. Mě fascinuje také tím, že kvete několika barvami. 

Její výhony jsou velice dlouhé. Nám dorostly do délky dvou metrů. Chutná především dřepčíkům, tedy v době, kdy začíná kvést, je třeba ji kontrolovat. Dřepčíci dokážou přes noc zlikvidovat všechny květy, především, když je sucho. My ji stříkáme mlékem nebo dáváme lepové žluté pásky.

Květy jsou jedlé a chutnají po hořčici s křenem :D nebo po lichořeřišnici. :D Ale především se kapucínka pěstuje kvůli plodům. Tinktura z nich je nejsilnějším přírodním antibiotikem. Postup výroby: Semena se sbírají ještě měkká, aby se dala napříč překrojit. Naskládáme je do skleničky a zalijeme 50% bílým destilátem tak, aby byla ponořena. Dáme je na 14 dní do tepla, nikoli však na slunce. Každý den protřepáváme. Pak slijeme přes plátýnko a můžeme užívat. Dospělí při začínajících potížích 3 x denně 15 - 20 kapek a děti 4 - 10 kapek podle věku. Skladujeme v lednici klidně rok i déle.

S odletem vlašťovek jako kdyby skončilo léto. Letos jde všechno velmi rychle. Čas se zrychlil a Příroda se opravdu už převléká do podzimní nálady. Ale stejně s sebou berou kousek veselí, dovádění, hravosti, skotačení…, které svým létáním navozují. A také je krásné je pozorovat na drátech, jak si čistí peří a zvedají jedno křídlo, pak druhé, jak na sebe nalétají, pak se náhle zvednou všechny, zakrouží a zase po jedné usedají vedle sebe. V úterý jsem je pozorovala a říkala si, že je ještě musím nafotit takhle pěkně z podhledu, a ve středu ráno tady nebyly. Jeden den lítají nad hlavami, nad domy, je jich plné nebe, někdy nízko nad zemí, jindy vysoko v oblacích a druhý den ráno je na nebi “prázdno”. 

Jedna se tady zapomněla a viděla jsem ji ještě 10. září, ale jistě je dohonila. 

Drvodělka fialová (Xylocopa violacea) je naše největší včelka samotářka a vzbuzuje skutečný respekt. Jednak bzučí hlasitěji než sršeň, jednak svojí neskutečnou velikostí udivuje pozorovatele. Může mít až 3 cm! U nás na horách je vzácná. Poprvé jsem ji nafotila před deseti lety, ale netušila jsem, co to je. Považovala jsem ji za krásnou velkou modrou mouchu. Pouze se mihla, a tak nebyla fotografie kvalitní. 

Pak nás začala pravidelně navštěvovat, a tak jsem si o ní něco načetla. Na jaře jsem jednu sledovala a vyfotila, ale včera jsem měla nevšední zážitek. Šla jsem plet zahrádku, protože po deštích vypadala jako prales. Když jsem začala vytrhávat plevel, najednou jsem nad sebou uslyšela známý zvuk. Opatrně jsem se narovnala a hledala původce toho “rámusu”. Ale to, co jsem uviděla, mě ohromilo. Na cíniích hodovaly tři drvodělky. Tou největší rychlostí, jakou jsem dokázala vyvinout, jsem utíkala pro SONY, abych je zachytila. Naštěstí na mě počkaly. Každá byla jinak velká a jinak modře zbarvená. Jedna měla záda od pylu, protože zalézala do hledíků, druhá byla čistá. Bylo z toho neskutečných 200 fotografií. 

A zahrádka zůstala zarostlá. 😄

Jednou z výhod toho, že jsem členkou fotoklubu, je to, že se moje fotografie dostanou na společné výstavy, které členové našeho fotoklubu pořádají. Nemusím platit nájem, neplatím ani podkladové papíry. Mojí morální povinností je pomoci s instalací výstavy a zúčastnit se vernisáže. Právě v těchto dnech mám po čtyřech fotoobrazech na dvou výstavách. 

1. září byla vernisáž výstavy POHLEDY A VIZE XVII. v Lázních Dušníky. Je instalována v krásném prostředí hlavního pavilonu, kde je ve vedlejší místnosti vřídlo minerální vody. Jsem tady již potřetí. Jezdím sem ráda, protože se ráda projdu v lázeňském parku, jednak proto, že je harmonicky uspořádaný, jednak proto, že o tomto místě rád mluvil táta. Prováděl tady jako průvodce učitele. Letos byla vernisáž výjimečná svým úžasně dekorativním občerstvením. Na to se nezapomíná. 😄

2. září jsme otevírali za hojné účasti fotografů a dalších výstavu v Novém Městě nad Metují na zámku v Galerii Za pokladnou “FOTOGRAFIE 2023”. Vystavuje zde 44 fotografů a 30 dětí, které s fotografováním začínají ve fotografickém kroužku. Veřejnost má možnost do 30. října hlasovat pro jednotlivé fotografie. Na tom je to nejzajímavější, že bodují ty nejrůznější fotografie, a to zcela bez fotografických zásad. 😄

Nastal čas, kdy rané odrůdy jabloní vydávají své plody. Před časem jsem koupila rané, tzv. skleněné, ale po první úrodě jsem zjistila, že se k jídlu moc nehodí, a tak jsem na něj naroubovala další dvě odrůdy.

Ta první provázela celé mé dětství, konkrétně mé prázdninové pobyty v Těchlovicích. Děda byl nesmírně zručný, vynalézavý a koumavý, a tak vyhověl našemu přání (tedy mému a dvou bratranců), aby nám zhotovil houpačku. Nebyla obyčejná, ale velice vysoká, z pohledu dítěte sahala až do oblak, ale střízlivým odhadem mohla mít tak 4 m. Byla upevněna k vysokánské štíhlé jabloni vzadu za stodolou. Její rozhoupání dalo zabrat, ale potom to byl zážitek. Dlouhé a vysoké houpání. Když tam kluci nebyli, trávívala jsem skoro všechen čas na houpačce. Zpívala jsem si písničky a vymýšlela nové, vymýšlela jsem příběhy a houpala se a houpala.... A ta jabloň dávala už v srpnu voňavá a chutná jablíčka. Byla tak vysoko, že jsme buď museli čekat, až spadnou, nebo tam házet klacky, abychom některé srazili.

Když jsem zjistila, že naše skleněné je nepříjemně kyselé, požádala jsem tátu, aby v zimě odebral rouby z jabloně, na které byla houpačka. Pro vzpomínku na prarodiče a pro radost. Nevím, jak se mu to podařilo, ale přivezl je, a tak jsem jednu větev odřízla a naroubovala tam “dědovo” jablíčko. S každým kousnutím se vracím na houpačku. 

Nádherný čas s liliemi se blíží ke konci. Doba lilií letos začala 22. 6., kdy vykvetla první Vivaldi, a nyní rozkvétá poslední 59. Siberia. Já vím, chtělo by to šedesát, a mělo jich být minimálně šedesát, ale u lilie Accolade po silných deštích opadala poupata. Každým rokem si vedu evidenci, kolik lilií mi vykvetlo a schovávám si fotografie, abych věděla konkrétní druhy. Tak to dělám od roku 2006, kdy jsem si v Hradci Králové koupila první dvě lilie. Loni jich vykvetlo na chlup 50. Tak je to správně! 😄. Od loňska jsem o tři druhy přišla. Nejvíce mě mrzí Curli Sue. Ta byla zvláštní. Když vykvetl květ, byl bílý a každým dnem se měnil až do sytě růžové, když odkvétal. (Pokud se tak jmenovala. Sice jsem ji koupila jako Curli Sue, ale teď mi web nabízí jiné obrázky.)

V liliovém čase se stále něco děje. Nejprve jsem netrpělivá, jestli vylezou ze země, pak se nemohu dočkat, až se objeví poupata, to je doba sběru chřestovníčků liliových, kteří velmi škodí. A potom přichází nejúžasnější doba, když začnou postupně vykvétat. Jsem nedočkavá a denně chodím kolem jednotlivých stanovišť a sleduji to. Která to bude, jak bude vypadat ta nově koupená. Bojím se o ně, když do nich hodně prší a fouká vítr a smutné je, když odkvétají poslední. To ještě teď není, protože Siberia teprve rozkvétá a Dizzy ještě kvete. Je zajímavé, že nejprve kvetou asijské, které nevoní, a teprve po nich přijde čas orientální voňavých. MILUJI LILIE!

Moje letošní lilie najdete na www.ludvida.cz/lilie.

Letos se urodilo takové množství borůvek, že mě to vrátilo do dětství. 

Na borůvky jsme chodili s babičkou Bronislavou (u kamarádek Broňou) v Těchlovicích, kde jsem byla já a mí dva bratranci na prázdninách. Ráno nás vzbudila velmi brzo, abychom byli do oběda zpátky, a ona ještě stihla z borůvek udělat “vocáskové” knedlíky (Jsou sice z kynutého těsta, ale nechávají se odpočinout pouze asi dvacet minut.). V šest otvírali vesnický konzum, a tak jsme se stavili pro čerstvé rohlíky a pokračovali do lesa. Babička s sebou nosila hnědou koženou tašku s krátkými uchy, v ní kromě svačiny, stála bandaska, hřeben na borůvky a čtyři plecháčky. Jeden velký pro babičku a tři malé pro nás. Do lesa to bylo půl druhého kilometru přes lán obilí, kde už byla vyšlapaná pěšinka. Šli jsme za sebou a obilí nám sahalo k ramenům. V borovém lese bylo vysoké borůvčí a borůvek modro. Babička říkala, že kolik natrháme hrnečků, tolik nám udělá knedlíků, a tak jsme trhali. Když jsme měli přestávku, udělali jsme si do rohlíku prstem díru, a tam mačkali borůvky, co se vešlo. Trhali jsme ovšem s rozdílnými výkony. Já jsem nasbírala tak sedm hrnečků, jeden bratranec pět a druhý jeden. Ale babička nikdy nedodržela, čím vyhrožovala, a trhači s jedním hrnečkem nasázela pět knedlíků kolem talíře. Polévka ten den nebyla. Knedlíky jsme jedli s máslem, cukrem a strouhaným tvarohem. Kdo chtěl, polil si je smetanou. 

Dodnes je dělám. Je to rodinný recept, a tak ho střežím. 

Moje první setkání s touto květinou bylo nečekané. Před pár lety, někdy na začátku prázdnin, jsem pátrala po prameni místního potůčku. Šla jsem proti proudu vzhůru a dál až do neudržované a hodně zarostlé houštiny s kopřivami po ramena a babáky… A tam kvetl keřík s nádherně oranžovými květy. Bylo to blízko sousedů, proto jsem počkala, až nebudou doma, a květinu jsem si šla nařezat do vázy. 

Teprve doma jsem začala zkoumat, co jsem to vlastně našla. Velmi mě překvapilo, že ji tam nikdo nemohl zasadit, tedy kde se tam vzala? Byla to montbrécie. A pak jsem pro ni šla na podzim a několik hlízek přenesla do mé zahrádky. Jaká byla moje radost, když na jaře vykvetla. Běžela jsem za mojí paní sousedkou, milovnicí kytiček všeho druhu, a ukazovala jí ten úžasný květ. “Jo, montbrécie. Mám ji na zahrádce. Je skoro jako plevel, musím ji část vykopat. Chceš cibulky?” Nejprve to bylo zklamání, jako když Malý princ objevil tisíce růží, ale pak jsem si vzala všechny cibulky, co nabízela, a přidala k těm ostatním.

Loni jsem si k oranžové pořídila ještě červenou - Lucifer a žlutou (ale ta mi zatím nevykvetla). 

Poupě montbrécie se dokonce dostalo na moje výstavy.

V letošním roce by se můj děda Ludvík Pospíšil dožil 120 let. Jeho život by vydal na román. Bylo v něm všechno, co dobrý román potřebuje. Ale dnes pouze vzpomínka.

Už od útlého věku jsem každé prázdniny trávila u babičky a dědy v Těchlovicích. Byl to pro děti ráj. Rozlehlé hospodářství postavené tak, že domy, hospodářské budovy a stodoly byly uspořádané do tvaru písmene U, a široký dvůr s květinovou zahrádkou se postupně zužoval a byl zakončen velkými vraty. Co tam bylo schovávaček a možností her! 

Děda choval včely. Měl asi deset včelstev ve včelíně, kam nás občas bral. Včely miloval a nebál se jich, a tak i ony milovaly jeho. Ve včelíně to úžasně vonělo medem a voskem a čím? Ale nádherně. Tu vůni si pamatuji dodnes. Potom nám odklopil zadní stěnu jednoho včelstva a nechal nás dívat se přes sklo na činorodost včeliček, někdy jsme měly štěstí a viděly jsme královnu. A potom přišla vzácná chvíle stáčení medu. Děda přinesl do kuchyně medomet, nanosil rámečky s plástvemi plnými medu, hřebenem odvíčkoval buňky a rámečky vložil opatrně do medometu. My jsme ale točit nesměly, protože se muselo točit tak akorát, ani moc rychle ani pomalu, a to uměl pouze on. Z otvoru pomalu vytékal zlatý med do velké sklenice, a my jsme do proudu občas strčily prst a šups s ním do pusy. A pak jsme měly ještě jeden báječný úkol: vycumlávat a vykusovat sebraná vosková víčka. To bylo něco. Sladké to časy! 

Tady v chráněné krajinné oblasti Orlické hory se sečou louky v polovině července, aby se všechny květiny a trávy stihly vysemenit. Také naši louku si necháme posekat velkým traktorem se žací lištou. Došlo na to 17. 7. 

K mému velkému překvapení náhle na naši louku přiletěl čáp bílý (ciconia ciconia) . Letěl tak těsně nad mojí hlavou, že jsem se lekla. Přistál za traktor a začal vyhledávat něco k snědku. Nebál, se ani velkého kolosu, ani nás. Utíkala jsem pro velký SONY, abych pořídila co nejlepší fotografie. Traktor odjel, ale čáp jako kdyby na mě čekal. Pak se vypravil po cestě na protější louku, a já za ním. Měl delší krok, než já, a tak se ho tak tak stíhala. 🙂 Když jsem si ho vyfotografovala, odletěl. To už jsem bohužel zachytila špatně. Ale nevadí, zažila jsem něco nečekaného! 

Motýli, to je oblíbené fotografické téma. Krása motýlích křídel je nepřekonatelná, odlesky na šupinkách, celá barevná paleta, rozdílnost tvarů, velikostí, noční a denní motýli… a ta nepolapitelnost jejich letu. Myslím zachycení jejich letu fotoaparátem je velmi obtížné. Občas to zkusím, ale zase mažu nepovedené.

Letos si o ně dělám trochu starosti. Je jich daleko méně, než v minulém roce. Pouze okáči se hojně vyskytují a letos také soumračníci. Viděla jsem žluťásky řešetlákové, bělásky, babočku paví oko i admirál, kovolesklece a perleťovce velké. To je zatím všechno. 

Největším lákadlem na zahrádce pro motýly je levandule, silenka a cínie, pak samozřejmě i ostatní květinky.

Pravě nyní se nacházíme v tom nejkrásnějším čase pro milovníky květin na zahradkách, tedy času rozkétání. Tady na horách je to aktuální, protože jsme opoždění oproti pěstitelům dole v kraji. Ten čas je velice optimistický, je to mládí! 

Nevím, kde se ta “vášeň” až posedlost vzala u mě, ale úplně mě to uchvacuje. Možná proto, že jsem se stala součástí Přírody, žiji s ní a v ní. Obdivuji Přírodu, tedy, vše, co obsahuje, ale ty květiny jsou takovou její marnivostí. Barvy všech odstínů a jejich kombinace mnohdy nečekané, tvary, které nikdo nevymyslí, jen Stvořitel, nápaditost, dokonalost posvátné geometrie, pestrost v řazení lístků, tyčinek, blizen, něžnost i vášnivost, různé velikosti a rafinovanost vůní… Klekám před květinami a těším se z každého nového květu.

Letos je doba kvetení velice krátká. Je sucho a teplo, a tak vše velmi rychle (k mému smutku) odkvétá… 

Myslím, že tento hmyzí kolibřík musí fascinovat každého. “Stojí” nad květinou a dlouhým sosákem mlsá nektar. Ale mně se dlouho nedařilo ji dobře vyfotografovat. Na to je třeba mít dobrý foťák. Alespoň si to myslím, protože právě teď se mi podařilo ji krásně zachytit na cínii. Sice se fotit nechtěla, přelétala z jedné cínie na druhou, ale já jsem se nedala a byla trpělivá. 🙂

Má ráda také fuchsie, ale ty ještě nekvetou.

Právě odkvétají lupiny. Vznešené barevné svíce, které zdobí louku u lesa a lemují cestu do Jankova. Některé barvy jsou skutečně oslňující. Neonová modrá, sytě růžová, dvoubarevné i sněhově bílá. 

Několik let jsem se snažila přenést je ke mně na louku. Nejprve jsem sbírala zralá semena z početných semeníků a rozhazovala do louky, kde jsem je chtěla mít. Ale nevyrostly. Potom jsem jednotlivá semínka zahrábla do země, ale opět marně. Teprve potřetí se všechno povedlo. Dovolila jsem si majiteli louky u lesa s početnou rodinou lupin a vybrala několik podle mě nejkrásnějších. Manžel je vykopal a přenesl ke skleníku. A teď mám doma velikou krásu. Sleduji je po celou dobu růstu. Listy zadržují kapky vody uprostřed, poupata jsou uspořádána podle posvátné geometrie, květy postupně rozkvétají odspodu nahoru a ty dole dozrávají… Úžasné divadlo.

Ale nyní stojím před velkou záhadou. Teprve letos jsem si všimla, že když je květ plně rozkvetlý, vyrazí mu černý ostrý zub. Co je zase tohle?

Dnes jsem byla jako host v Českém rozhlase Hradec Králové, abych posluchače pozvala na výstavu Kouzlo okamžiku a její vernisáž. Přivstala jsem si, abych byla na vrátnici v 8. 20. Cestou do Hradce jsem si probírala témata, o kterých bych se chtěla zmínit. Rozhovořit se nelze, protože celá relace se dvěma písničkami trvá cca 20 minut. 

Tam mě ale čekalo překvapení. Rozhovor se mnou nečekaně vedla moje bývalá studentka Pavla Kindernayová. Bylo to tak překvapivé, že se rozhovor ubíral úplně jiným směrem. Témata netémata. Neviděly jsme se mnoho let a chtěly jsme se toho tolik říci… Vlastně jsem nakonec byla ráda, že jsme vůbec posluchače v úplném závěru vysílání na vernisáž pozvaly. 🤣 Až bude hotový zvukový záznam, ráda si poslechnu, o čem jsme vlastně mluvily. 🤣

11. 7. Tak tady to je:

https://hradec.rozhlas.cz/okamzik-se-stava-cennym-jen-pokud-si-ho-vsimneme-usmiva-se-fotografka-dana-9029832

Na louce nacházím překvapivé věci. Když se dívám zblízka na jednotlivé luční květiny, ohromují mě různá podobenství v jednotlivých květech. Ptáčci, zobáčky, obličeje… Jedním z nejkrásnějších podobenství se skrývá v jeteli. Překvapivé? 

Ano! Je tam holubička. Nebo andělíček? Tedy desítky holubic. Je třeba podívat se opravdu zblízka. 💗

Poklidný a osamocený život fotografky se najednou vzedme a posune do neskutečné rychlosti a aktivity. To se stane tehdy, když se “sesypou” dvě nebo tři výstavy najednou. Což se mi právě děje. 🤣

V Novém Městě Na schodech jsem měla vystavovat v lednu, ale stalo se, že jsem tam visela od května a 30. června sundávám výstavu FOTOžerty - FOTOobrazy. Trochu jsem zapomněla, jaká je, a tak jsem se u ní sešla s kamarádkami. Jejich smích u prvních i zadumání u druhých mi potvrdily, že jsem se vydala správnou fotografickou cestou. Téhož dne, tedy 30. 6. věšíme klubovou výstavu v Novém Městě na zámku Za pokladnou. Vernisáž “Pohledy a vize” je 1. 7. ve 14 hod., a já slíbila, že něco napeču (já bloud) a seženu muziku. Obojí se už povedlo, takže “UF”.

3. července v 8. 20 mám být v ČRo Hradec Králové, protože budu mít živý vstup ve vysílání od půl do deváté. Potom pojedu s pomocníkem do Roubenky Šrámkova statku v Pileticích věšet svoje “Kouzlo okamžiku”. To jsem připravovala více než měsíc v počítači (hledala přírodní fotografie), několik dní vybírala a vytvářela příhodné texty a dva celé dny lepila obojí na papírové podložky (řezala, měřila, hledala jiné fotografie, znovu vracela ty původně vybrané, doplňovala názvy a texty…).

7. 7. v 18 hodin je vernisáž s hudebním občerstvením Malina Brothers, s výtečným SingWine a malým dlabancem a povídáním (mým - musím promyslet). A ještě sesumírovat, napsat a namnožit text o mně, nějak jsem na sebe zapomněla. 😄 

V posledních letech mám velice ráda voňavá mýdla (ideálně přírodní). Hned po roku 1989 se začala objevovat krásná ručně dělaná mýdla. Milovala jsem čokoládová nebo růžová, pomerančová… a občas si nějaké pro radost koupila. A pak jsem od syna dostala pravé provensálské mýdlo. To byla vůně! Vlastně je, protože ho nedokážu použít v koupelně. 😄 Mám ho asi pět let v prádelníku.

K tomu se váže velmi milá voňavá vzpomínka. Moje babička měla sestru v Anglii (vzala si anglického letce za 2. sv. v.), a ta přiletěla někdy v 70. letech minulého století se synem Georgem na návštěvu. Bylo to o prázdninách, mně bylo asi 16 a jemu 25 let. On neuměl česky, já anglicky, a přece jsme spolu večer sedávali na schodech před vchodem a “povídali si”. Od té doby si pamatuji anglické slůvko Moon… Přivezl si s sebou papírové kapesníky (viděli jsme je poprvé v životě) a velice voňavé mýdlo - zelené jablko. Chodila jsem do koupelny několikrát denně a voněla k němu. Ta vůně po mnoho let evokovala vzpomínku na něho.

A nedávno jsem objevila výrobnu krásných voňavých mýdel mnoha tvarů a rozličných vůní. Často se jimi probírám na netu jen tak pro radost a občas si je ráda objednám jako dárky. Vždycky si vyberu jedno pro sebe, ale nakonec ho také daruji. Ale co je neskutečné, jsou jejich mýdlové kytičky. Už jsem objednala čtyři jako dárky a vždycky bych si je nejraději nechala. 😄 https://www.mydla-amalka.cz/

Když jsem v roce 2019 na naší louce k mému úžasu objevila neznámou luční orchidej, hned jsem se pustila do určování. Požádala jsem o pomoc google, hledala jsem v knihách, ale přesně určit jsem ji nedokázala. Nakonec jsem požádala o pomoc odborníka, který ji určil jako vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia). Je to vytrvalá bylina z čeleni vztavačovitých. 

Dávala jsem na ni pozor, aby nebyla pošlapána, sežrána ani posekána. Vzhledem k tomu, že jsme v chráněné krajinné oblasti, louky se sečou až po 15. červenci, tedy měla dostatek času na to, aby vytvořila semínka. Tedy vytvořila asi tři. Opatrně jsem je vyjmula a vybrala místa, kde jsem je dala do země. Pokud vím, z těchto semínek nevyrostlo nic. 😄

V roce 2020 jsem objevila na louce celkem tři kusy, v roce 2021 pět kusů, loni žádný nevyrostl a letos taky nic. Tedy myslela jsem si, že nic. ALE pak jsem jeden objevila na stejném stanovišti, jako před dvěma lety. Obešla jsem všechny louky, ale jiný jsem neviděla. Po třech dnech jsem objevila další dva. Sláva! Včera ráno jsem fotografovala orosenou louku v protisvětle. Kapky rosy na travách a květech… Doma jsem upravovala fotky a ejhle, vemeník v louce! Podle pořadí záběrů jsem udělala rekonstrukci, kde by mohl být, a šla hledat. A tak postupně našla dalších šest vemeníků. Tedy celkem DEVĚT kusů! Jenom nevím, jestli je mezi nimi ten vyfotografovaný omylem. 🤣 Do trávy totiž nechodíme, díváme se pouze z krajů.

Jsem nadšená! Za chvíli se staneme chráněnou lokalitou. Ale tajnou, protože o ní nikomu neřekneme.

Chrastavec patří k lučním květinám, které jsou na naší horské louce hojné. Jsou inspirativní v každé době svého růstu. Už několik let je pozoruji, obdivuji a samozřejmě i fotografuji. Letos se staly součástí tvůrčí fotografie a v této podobě budou vystaveny v Pileticích v Roubence Šrámkova statku. 

Poupata chrastavců jsou stvořeny podle pravidel posvátné geometrie. Jednotlivé kvítky jsou uspořádány jako středy sedmikrásek, kopretin, slunečnic… Květy mají barvy od bílé po sytě fialovorůžovou. Zdobí je bílé pestíky a tyčinky různých barev od bílé, přes růžovou po sytě fialovou. A nádherné jsou i po opadání květů. Jsou plné chlupatých “mističek” se semínky… Chrastavec milují motýli i včelky… 

Letos jsem objevila dvojčata, tedy zdvojený chrastavec. 

Všimněte si na louce růžových “jehelníčků”! To je chrastavec v plném květu.

Bergwind (horský vítr), Polák, tedy severní vítr vzniká v Polsku. Kladská kotlina se plní studeným vzduchem a když se naplní, což signalizuje hradba mraků nad hřebenem Orlických hor, můžeme čekat vítr. Většinou tato situace trvá tři dny, a pak to začne. Studený vítr se začne s velkou razancí a silou přelévat přes hřeben hor k nám. Vítr je studený a tak silný, že dokáže porazit malé dítě (a jednou i mě) a bere dech. Shazuje suché větve, ohýbá a vyvrací stromy… A po třech dnech “řádění” skončí tak, jako začal. 

Starousedlíci s ním spojují důležité dění v Přírodě. Tak, jak to slyšeli od svých předků. Dokud nepřijde Bergwind, nepřijde ještě jaro. A naopak: Teprve po Bergwindu přichází skutečná zima. 

Když fouká Polák v zimě, je dobré se držet doma pěkně u kamen. Po něm jsou všechny silnice zafoukané sněhem. Ale ani na jaře to není příjemné, protože je nečekaně studený a prudký.

Ale na pohled jsou signály Bergwindu nad horami velice zajímavé a krásné. 

Rododendrony pěstuji už od roku 2002. První jsem si koupila sama. Je zvláštní, protože mění barvu podle světla. Přes den je růžový a k večeru světle fialový. Další následovaly poměrně rychle za sebou. Nádherný tmavě fialový mi koupila mamka a bohužel ho zasadila k jinému fialovému. Zpočátku to nevadilo, ale dnes už je pohlcen tím, co je více na světle, a také smrkem, který se za dvacet let neskutečně rozrostl.

K dnešnímu dni mám 12 druhů a 14 keřů. Poslední tři jsem si koupila ve Wojslawicích (viz příspěvek níže). Jsou NÁDHERNÉ! 

Všechny rododendrony jsou nejkrásnější, když rozkvétají, když je na keři převaha rozkvetlých květů a sem tam poupě. Pak už je to smutnější pohled a později už jen veliká práce s olamováním nebo ostříháváním toho, co po krásných květech zbylo. U malých keřů je to snadné, ale u těch nejstarších, které mají přes dva metry, je to složitější. Na ty nejvýš rostoucí květy nedostanu ani ze štaflí. 😄

Když otevřu dveře, vidím hned na osm keřů, když zajdu za roh, jsou tam ostatní. Z okna se dívám od počítače na ten nejstarší. Chcete se podívat?

K objevení chráněné lokality s českými ohroženými orchidejemi dopomohla náhoda. Před několika lety jsem prstnatec májový objevila u našich známých. Do té doby jsem nevěděla, že existuje. Dali si velkou práci se sekáním zahrady, aby ani jeden vzácný kvítek neposekali. 

A pak jsem se po nich dívala na našich procházkách s Barrynkou, ale marně. Před třemi lety jsem dva kusy objevila na mezi v osadě, a pak ještě tři v sadu u domku (bez plotu), a tak jsem si dovolila tam jít, abych je vyfotografovala. Když jsem pod nimi skoro ležela, ozval se nade mnou od domu hlas: “Dobrý den.” Pořádně jsem se lekla a myslela, že dostanu vyhubováno, že lezu na soukromý pozemek. Ale paní byla milá a povídá: “Když půjdete po cestě ještě asi sto metrů, pak se dáte doleva do křoví podle potůčku, najdete místo, kde jich je o trochu víc."

Šly jsme přesně podle instrukcí, prodíraly se křovím, kolem bříz, prošly přesličkou, kopřivami… a najednou se před námi otevřela úžasná louka… Ano. Bylo jich tam o trochu víc. Jsem šťastná, že nejsou ze silničky vidět. Byly by ohroženy. Od té doby tam každým rokem chodím fotit.

Někdy v roce 2008 jsem se architektonicky podílela na přestavbě rodinného domu podle zásad feng šuej. Tehdy jsem se tím hodně zabývala a velice mě to bavilo. Navrhla jsem starorůžovou fasádu, a tak jsem keře, květiny a stromky do předzahrádky směřovala k této barvě. Vybrala jsem i rododendron bílo růžový. A náhoda tomu chtěla, že nás táta pozval na výlet do Wojslawic do arboreta. Po prohlídce zahrad přišel k autu s rododendronem. Byl to přesně ten, který se mi hodil k domečku. Bílý s tmavým okem a růžovým lemováním. To bylo překvapení, protože o domečku nevěděl nic. Ale předzahrádka byla ještě rozkopaná, a tak jsem ho přes zimu potřebovala přechovat u sebe. I s velkým květináčem jsem ho zakopala do země a na zimu přikryla smrkovými větvemi. JENŽE nepřežil. Byla jsem úplně nešťastná.

Od té doby sháním totožný. Na webech, v zahradnictvích… Marně. Sice je už předzahrádka dávno osázená, ale pak už to bylo pouze pro tu vzpomínku. Když jsem ho nesehnala, nezbývalo nic jiného, než si pro něj zajet opět do Wojslawic. Letos jsem to konečně uskutečnila (viz příspěvek níže). A k mému velkému údivu a mé veliké radosti jsem ho sehnala. 🌼 Přiřadila jsem ho k mým ostatním jedenácti. 

Chystáme každoroční členskou výstavu fotografií Pohledy a vize v Novém Městě nad Metují. Fotoklub je aktivní desítky let, ale nikdo neví, kdy přesně vznikl. Nikdo nevedl kroniku, a tak je možno dosáhnout pouze do vzpomínek nejstarších žijících členů. Nevýhodou je, že nemůžeme slavit výročí založení. 😄 A nemůžeme se pyšnit historií a stářím fotoklubu. 😄

Unikátní na něm je, že se pravidelně scházíme, pořádáme ročně několik výstav v Česku a Polsku a především, že jsou jeho členové fotograficky aktivní. Právě na výstavě Pohledy a vize XVII bude vystavovat 16 členů! Považuji to za úžasné a pro diváky velice atraktivní. Tedy jste všichni srdečně zváni na vernisáž naší výstavy fotografií 1. 7. nebo na výstavu do 27. července. Viz. plakát.

Musím se pochlubit, že na plakát byla vybrána moje fotografie a také, že jsem byla oslovena, abych ho vytvořila. (Nejspíš za odměnu.) 🤣

Zde k nahlédnutí některé fotografie, které budu vystavovat já.

Nedávno jsem vybírala fotografie do soutěže. Jsem součástí Frakce nezávislých fotografů Nové Město nad Metují a od autorů mám vybrat reprezentativní soubor 20 snímků. Oslovila jsem svého syna, který pěkně fotí, aby mi dal tři fotky do soutěže. Nabízel mi pár obrázků, ale já jsem si vybrala jiné. Jenže on mi je odmítl poslat, že jsou příliš dobré a že je do soutěže nedá. Divná logika. Je pravda, že se o nic nesoutěží, jenom o výsledek a pořadí, ale i tak mě to překvapilo a začala jsem o tom přemýšlet.

A potom se stalo, že jsem udělala fotografii a stalo se mi totéž, nechce se mi ji ukázat lidem. Čekám jakoby na nějakou zvláštní příležitost. Vlastně ani nevím, jestli by se líbila, ale to je mi v podstatě jedno, protože pro mě má nějaké zvláštní kouzlo. No a předevčírem na procházce jsem našla na kmeni dívku v kroji, která se hihňá do dlaně. Nebo pláče? Jsem jí úplně nadšená, ale opět se mi nechce dát na FB, jako kdybych se bála, že mě zraní, když tu krásu ostatní neuvidí. Zvláštní. 

V galerii jsou fotografie moje i syna a samozřejmě i krojovaná dívka, možná Laponka. 💗

Dnes by se moje mamka dožila devadesáti let. 💗 

Už od rána vzpomínám na život s ní. Prvních 14 let doma, potom páteční návraty ze škol, a pak setkávání se na chaloupce o víkendech. Vždycky přivezla něco dobrého, pracovala na zahrádce a hrála si s vnoučaty a později i pravnoučaty. Byla velmi milována. Když ji lékaři bezdůvodně připravili o zdravý rozum, snažila jsem se jí pomoci Reiki. Požádali ji, aby nejprve odpustila všem, kterým v životě ublížila, a ona řekla, že nikomu nikdy neublížila. To byla Ona. Hodná, pracovitá, srdečná. Ráda se smála, ráda byla ve společnosti známých, ráda popila vínka, byla aktivní a tvůrčí.

Po celou moji hudební kariéru mi šila na koncerty šaty. Vše, co jsem si vymyslela, dokázala ušít. Třeba se s tím dny i týdny trápila, ale udělala to. Dodnes všechny šaty mám, nemám je kam nosit, ale nedokážu je prodat, natož vyhodit. Tři skříně šatů, většinou dlouhých. Moje šaty obdivovaly hlavně sborové zpěvačky (a také mamku). S tátou (nebo bez něho) jezdila na všechny moje velké koncerty po celém kraji. Vlakem, autobusem, autem, jak to šlo.

Díky. 💗

O včelkách samotářkách jsem se dozvěděla asi před sedmi lety. Byl to pro mě nádherný objev, protože jsem si uvědomila, že nejsme úplně závislí na místních chovatelích včel. Něco jsem si načetla a hned se pustila do výroby čtyřpatrového včelího hotýlku. Od té doby je sleduji a také fotografuji. Je jich mnoho druhů různých velikostí a dokonce tvarů. Žijí pouze rok a vždy zabezpečí novou populaci. Hledají skuliny, kam by nakladly vajíčka (nikdy ne víc než 20). Některé vyrývají otvůrky do jílu nebo pevného písku (když jsme kopali jámu pro nový rododendron, bylo jich tam alespoň dvacet, snažily se dolovat ve stěnách jámy v jílu), jiné kladou do skulin dřeva nebo do stébel rákosu. Ale teprve letos jsem je viděla se pářit. 💗

Pokud byste se nudili, udělejte včelkám samotářkám domeček. Vezměte polínka ideálně buková nebo z jiného tvrdého dřeva a z čela navrtejte otvory. Vše naskládejte do nějakého rámu (sbijte dohromady) a zastřešte. Čelo domečku musí jít na 🌞 - jihovýchod, jih nebo jihozápad. Nejvíce jsou obsazené otvory od vrtáku č. 6 a 8., musí mít hloubku maximálně 10 cm. Líbí se jim také stébla rákosu. Ostatního, co doporučují weby, tj. cihel, papírového kartonu, slámy… si nevšímají. Celý domeček je dobré ochránit pletivem, protože strakapoudi (nebo kdo) si tam chodí na larvy. Právě nyní je kolem domečku veliké rojení.

Když má člověk na krku SONY, pak mu to nedá a fotografuje i věci, které nejsou viditelné na první pohled (a přes ty barvy a krásy květinek a keřů skoro neviditelné). Tedy ještě jednou předkládám krásy parku přes oko fotografa. 💗

Jedním slovem nádhera! 

Ale od začátku. Chudoba, Kladsko, Niemcza, kde se odbočí doprava. A je to. Dnes tam probíhala akce RHODOmánia s prodejem rododendronů, tedy musela jsem tam být. Měly jich desítky po 40 nebo 60 zlatých podle velikosti. Chtěla jsem dva, jenže MUSELA jsem si koupit tři. Ale nejraději bych jich odvezla tak sedm. 😄 Bylo tam mnoho lidí, tam 40 m dlouhá fronta na vstupenky, tedy je dobré si je koupit přes jejich webové stránky https://arboretumwojslawice.pl/ a pak už nemusíte čekat. Vše se dá platit kartou. A uvnitř areálu jsou i prostorné restaurace a stánky s čímsi, nápoje, zmrzlina. A přes ty stovky lidí tam není plno, protože se všichni rozejdou po parku. Ale je dobré být tam už ráno po deváté, nejvíc lidí přijíždí po desáté.  

A park? Skvostný! Chodili jsme tam dvě hodiny, ale prošli jsme tak třetinu. Je tam vše upravené, čisté, záhonky bez plevele (což obdivuji), ani jeden odpadek, mnoho nádherných a často velmi vzácných exotických stromů, keřů, kytiček, jezer a jezírek… 🌼🌼🌼 Řada zákoutí s lavičkami, altány, kde se dá odpočívat, někde i se stole, kde se dá posvačit, dětské hřiště…

Myslím, že ještě tak 14 dní to tam bude všechno naplno kvést (podle počasí). A pak rozkvetou řady denivek a dalších a dalších kytiček. Tedy seberte se a jeďte! 

Život na zahrádce má několik období (jako v Přírodě), ale můj vztah je k jednotlivým obdobím zcela a zásadně odlišný. 

1. Období přípravy záhonů - mě nebaví. Vybrat loňskou zeminu a nahradit ji kompostem, ideálně přesátým. Nechce se mi odemykat stodolu a vyndávat z ní kolečko, hledat lopatu, síto... Tedy nejprve zjistím, zda-li by to neudělal manžel. Pokud se to stane, pak mě toto období velmi baví.
2. Doba setí a sázení - je dobou mírně radostnou. Sice je otrava s vyměřováním záhonů a s linkováním řádků, ale já už si na centimetry nehraji. Zvolím určenou míru na povalujícím se klacíku, případně kousek ulomím a vyměřuji. Na řádky stačí rovné prkýnko a jde se na to.  Set je otrava, sázení čirá radost. A pohled na čisté záhony, kde koukají sazenice, je přímo okouzlující.
3. Doba čekání na růst - je dobou nervózní a napínavou. Nejhorší je, že plevel vždy předhoní původně zasetou zeleninu. To je doba neradostná, když se stává ze záhonku hnědého záhonek zelený. Na druhou stranu, pokud vykoukne zeleninka na čistém záhonu, postarají se o ni ptáčci zpěváčci. Pak můžu chodit vytahovat očima petržel, a ona tam dávno není.
4. Doba růstu - by byla dobou navýsost radostnou, kdyby nebylo plevele. Pletí, okopávání, kultivace a podobné činnosti, mě nebaví. Ale udělat se to musí, aby se pěstovaná zelenina dostala nad plevel a zvítězila v boji o sluneční paprsky, živiny a vodu. 
5. Doba pletí
6. Doba pletí
7. Doba pletí
8. Doba sklizně - je dobou milovanou. Vytahování a čištění mrkve, pastiňáku, řepy, černého kořene, brambor…, řezání brokolice, salátu, kedluben…, sklízení hrášku, fazolí… Jen pro tohle jdu do toho na jaře znovu.

Jak vzniká fotografie? No ovšem. Vidím objekt, který stojí za vyfotografování, jsou dobré světelné podmínky a přijatelné pozadí… a vyfotografuji. Doma na PC udělám pár drobných úprav, a je to. 🙂 

Ale může to být úplně jinak. To, když mě “zasáhne” kreativita. Např. Děti zapomenou sníst amarouny (kdo by neznal úžasný seriál Návštěvníci, kde je to jejich hlavní strava). 🌼 Teď si dovolím vsuvku. Naše děti si oblíbily Návštěvníky a moc si přály amarouny. Nevěděla jsem, jak na to. Jedině uvařit puding ve vodě, ale to se mi nějak nezamlouvalo. A pak jsem objevila v Polsku galaretku. Vypadala přesně jako amarouny. Mají pytlíčky s příchutí malinovou, citronovou, angreštovou a jahodovou. Do wyboru, do koloru. Od té doby pravidelně dělám amarouny k velkému nadšení kluků. Naliji je do skleniček, a oni si je vyklopí na talířek. 🌼 Tedy objevila jsem po jejich odjezdu v jedné skleničce amarouny. A pak to přišlo. Stal se z nich objekt fotografování. Doba mého zaujetí až transu, doba, ve které mi hasne u vaření, nevnímám, co kdo říká, neslyším rádio ani telefon… A vznikají (pro mne) zajímavé obrazy. Nádherná doba tvoření. Hledám světlo, vytvářím tvary…

Pak počkám pár dní, jestli se mi to bude ještě líbit. Pokud ano, objeví se pod nějakým zvláštním názvem na výstavě. 😄

Od doby, kdy jsem začala fotografovat, jsem fascinována kůrou. Nejen skutečnými obrazy lidí a zvířat, které dokáže vytvářet, ale především její strukturou, jak se proměňuje v průběhu dne a roku. Každý strom se dá poznat podle kůry. Je jiná a charakteristická. Kůry břízy si všimne každý, ale např. kůra javoru praská ve čtvercích, kůra jívy má červená vlákna, kůra jedle kulaté šupiny, jasan vytváří prameny a copy, třešeň je do modra, jilm vytváří bouličky… Zajímavé obrazy jsou i pod kůrou na padlých stromech. I cestičky kůrovce jsou velice dekorativní. Obrazy kmene bez kůry jsem už několikrát vystavovala. Např. “Oko” nebo “Voldemort - zrození z jilmu”. Prostě stojí za to se v Přírodě dívat. 

Dnes na mě tíhou žulového kvádru dopadl fenomén NÁVŠTĚVA. To bude asi proto, že k nám je to daleko a téměř žádné návštěvy sem nedojdou a také netrefí. Tedy vstala jsem o půl osmé, překročila hračky, které tu ještě byly po návštěvě dětí, sebrala chuchvalec chlupů koček (zametu za chvilku), nalila si vodu a jen tak v noční košili šla obhlédnout lilie, zahrádku, skleník, jak to dělávám každý den. 

A pak v 8.32 zazvonil telefon. “To bude pošta”. Ale nebyla. Na displeji bylo jméno člověka, kterého k nám léta zvu na návštěvu s jasnou představou: vše uklizené, čisťounké jako klícka, voňavé a útulné, já v naškrobené zástěrce a s koláči na míse, manžel v obleku, kočky vyčesané, pejsek vykoupaný… Jenže dnes to u nás rozhodně tak nevypadalo. "Vítr mě zavál kousek od vás". “A stavíš se na kafe?” Divím se, co říkám, ale už je to venku. “To bych rád. Jak se k vám dostanu?" Nejraději bych ho poslala přes Hradec, abych se alespoň pár procenty přiblížila mému ideálu voňavého čistého hnízdečka, ale neudělala jsem to. Za 5 km do kopce, tedy autem za 10 minut, je tady. Co teď? Znáte to. Když máte přes víkend hosty, pečete, vaříte, uklízíte…, po víkendu nemáte nic v lednici ani ke kávě. Ne, to všechno nemohu stihnout. Zbýval čas na to, abych se ustrojila, učesala, zametla a šla mu naproti s Barrynkou a srdečným úsměvem. 🙂 

P. S. Dopadlo to dobře. Velkou práci za mne, jako vždy, obstaral genius loci. Jo a zmrzlinu, pohodu a kafe u nás najdete vždycky. 

Byl květen 1945 a blížil se konec války. Dne 5. května mě maminka poslala domů, abych připravil na bramborovou kaši. Při loupání brambor jsem si nasadil sluchátka od krystalky, abych si poslechl nejnovější zprávy o půl jedné. V tu dobu se opakovaně ozývala znělka pražského rozhlasu, což bylo neobvyklé. V 12,33 najednou místo zpráv oznámili, že v Praze vypuklo povstání proti německé okupaci. Pak už jsme se od přijímače nehnuli. Byly to dramatické dny. Máti na výzvu pražského rozhlasu barikádníkům poslala nějaké jídlo (chleba, máslo, tvaroh), vezl jsem to na kole do Dobrého. Po všechny dny bylo ošklivé počasí. Zprávy z Prahy byly stále zoufalejší a beznadějnější. Proti povstalcům německé velení nasadilo těžké zbraně: děla, tanky, letadla.

A najednou ráno ve středu dne  9. května bylo od rána bez mráčku, svítilo jarní slunce, z rozhlasu se ozvala zpráva, že Praha je osvobozena Rudou armádou a že je konec války.

Na Boží tělo dne 10. května jsem šel do Dobrého do kostela. Pak jsem po obědě s kamarády vyrazil na zříceninu hradu Klečkov. Dole v údolí jsme viděli oddíly Rudé armády, která pochodovala od Deštného směrem na Rychnov nad Kněžnou. Vřele jsme je vítali a doprovodili jsme je až do Skuhrova. Pozdě večer jsme se vrátili domů (8 km).

Ano. Doslova. V Přírodě pučí všechno všude a velikým tempem. Všechny stromy otvírají pupeny a z nich vytryskují lístečky barvy takové křiklavě zelené barvy, že by to na fotografii vypadalo jako přibarvené. Také se jí říká svěží zeleň. Ale zdá se mi spíš jedovatá.

 Je zajímavé, že stromy stejného druhu neraší ve stejnou dobu. Jeden buk je už zelený a ten vedle má ještě pupeny. Viz foto. 

Další zajímavostí je, že lístečky raší u jednotlivých stromů podle Stvořitelova přesně napsaného řádu. Bukové lístky raší do vějíře, jako kdyby hrály karty. Plané třeště se otevírají do větrníků a jsou červené a oranžové a zelené, javory se otevírají do květinky, lísky do trojlístku… Prostě naprostý řád. Jsem okouzlena. 

A zdá se, že borůvky letos budou!

Myšleno ptáčci už skoro všichni přiletěli z teplejších krajin. 

28. 2. přiletěl první pár drozdů, 12. 3. konipas bílý, 13. 3. pěnkava jikavec i obecná, 22. dubna rehci a 24. konipas horský, Chybí pouze vlašťovky, ale ty jsem 26. 4. viděla ve vesnici o 100 výškových metrů níže, tak už to nebude dlouho trvat. Hnízdí především v kravíně a také ve stodole u sousedů. U nás ne, protože máme kočičky. Od roku 2006 zapisuji ptačí život kolem nás. Především, kdo se vyskytoval kolem krmítka (odtud jsou fotografie, ostatní na ), ale samozřejmě také den, kdy vlaštovky přiletí. Vždy je to mezi 16. - 25. dubnem, pouze v roce 2018 a 2022 přiletěly až 29. dubna. 

Ale letos tady ještě nejsou. Myslím, že to bude studeným počasím. Také stromy čekají na teplo, kvetou pouze jívy. Alespoň se máme na co těšit.

Vlaštovky mě vyslyšely a přiletěly 30. dubna. Zatím dva páry! 💗

Na naší planetě je stále stejné množství vody. Po všechny věky je s námi táž voda. To je fascinující. Když sleduji pořady o velikých řekách, které stále tečou, každou vteřinou protékají miliony litrů vody… Kde se ta voda stále bere? Vteřinu za vteřinou, den za dnem, rok za rokem. A vše začíná pramínkem… Třeba tím, co je tady u nás. Chodím se k němu dívat. Není to konkrétní místo, ale podle množství vody v půdě se posunuje. Které velké řeky je ta “naše” voda z potůčku součástí?

V současnosti k němu chodím fotografovat. Objevuji barvy, tvary a struktury té naší malé vody. 

Vzít si na procházku “dlouhé sklo” když nejsou jisté světelné podmínky, je prostě risk. Ale vzala jsem si ho.  Na procházce mě našlo několik objektů a donutily mě, abych je zachytila. Především bubliny na vodě, dále petrklíč v náruči stromu, kůra s obličejem, orsej na vodě… Užila jsem si to! Barrynka se pořádně proběhla, protože nemusela být na vodítku. Pak samozřejmě skončila ve vaně a já na pár hodin u PC u úpravy fotek. 

Dnes jsme měly nevšední zážitek. Nechaly jsme se vyvézt, a pak šly cestou, kterou jsme dříve nikdy nešly směrem dolů k hlubokému Antoníninu údolí. Cesta vedla vysokým bukovým lesem a stále se svažovala. Sluníčko svítilo 🌞, vánek vál, ptáci zpívali… Krása. Náhle se vlevo od nás otevřel zelený pohled směrem ostře vzhůru, kde byly velké kameny porostlé mechem a mezi nimi se vinula stužka modrého potoka. Bylo to divoké a neuspořádané, ale zdálo se, že mezi stromy docela dobře schůdné. Touto nádhernou divočinou jsme se vydaly strmě vzhůru. Plahočily jsme se asi hodinu a netušily jsme, kde vylezeme. 

Jaké bylo ale překvapení, když jsme se octly asi 200 m od místa, kde jsme byly z auta vyloženy. 😄 Tam jsme narazily na velké blatouchoviště, cestou pak na fialkoviště a další iště 🌼. Moc jsme si to užily. Po návratu jsme si daly snídani. 😄

KDY: Budu ji věšet 2. 5. a sundávat 30. 6. KDE: V Novém Městě nad Metují na Městském úřadě v Galerii Na schodech. ROZSAH: 18 rámů, 1 s plakátem a 17 s fotografiemi. Budu tam viset potřetí. Viz https://www.ludvida.cz/vystavy

Vlastně Na schodech stále někdo visí. Např. nyní můj kolega Jaroslav Lelek. (Mně se moc líbí, jak děsím lidi tímto fotografickým žargonem. “V květnu a červnu budu viset na schodech…”. Cože? 🤣) Jeho foto rozhodně stojí za vidění! 

Včera přišly fotografie z tiskárny, byla jsem spokojená, ale běda, čtyři chyběly. Ó jak jsem se naštvala na tiskárnu, že to zvorala! JENŽE z nějakého mě neznámého důvodu jsem to spletla já. Prostě jsem je neobjednala. Dnes jsem tedy musela znovu objednávat, a tak jsem využila situace a pro jistotu jsem jich nechala udělat šestnáct. 🤣🤣🤣 Abych se měla zase na co těšit.  

Na kraji smrkového lesa jsem objevila kámen placák a na něm cosi malinkého hnědavého jako houbičky. Hned jsem se snažila to vyfotit. Mělo to na výšku asi 1 - 3 mm, vlastně to ani pořádně vyfotit nešlo. Musela bych mít macro objektiv. 

Doma na PC jsem to zvětšila a k mému údivu to vypadalo jako kačenky nebo rosolovky. Prostě nádhera! Velice mě to zajímalo, a tak jsem napsala do mykologické společnosti a obratem jsem měla odpověď. Je to lišejník malohubka. 

https://www.myko.cz/myko/public/taxon/Baeomyces-rufus

Vlastně jsem do lesa původně nechtěla jít, ale toulali jsme se po loukách a najednou se přede mnou otevřela cesta, která nás lákala, abychom šli dál. A tak jsme šli, což se později ukázalo jako špatný nápad. V lese to silně vonělo lesní půdou a mechem, a jak nás cesta vedla níž a níž do hlubokého údolí potoka, přibývalo kaluží a bláta na ní. Kocourek Jasmína se šikovně vyhýbal každému mokru, ale Barrynka běhala o 106 lesem, cestou, necestou, vodou, blátem, po stopách zvěře, za srnkou… Tedy z bílého pejska se postupně stával pejsek dvoubarevný. Dole černý a nahoře bílý. 

Když už jsme se dostali až dolů, chtěla jsem se potěšit mým oblíbeným místem u potoka, kam chodíme s dětmi stavět hráze. JENŽE z lesní cesty se stal tankodrom, naše místečko bylo rozježděno a pokryto četnými větvemi, kopec nad potokem byl holý. Smutný pohled. Nevypadalo to jako plánovaná těžba, ale jako drancování. (V současnosti se všechno schovává za kůrovec, ale zde nebyl ani jeden strom napaden.) Chvíli jsme se přes to snažili dostat, ale nakonec jsme to vzdali a šli domů.

Už jenom dvojí význam, který se v otázce skrývá, nutí k zamyšlení. Otázky “O čem sníte?” a “Jaké máte sny?” já chápu zcela odlišně. “O čem sníte?” chápu jako “co si přejete” a “Jaké máte sny” jako “o čem se vám v noci zdá”. Takže vlastně denní a noční snění. 

Ale pozor na to, co si přejeme (v myšlenkách nebo ve slovech), protože to se nám dříve, či později splní. Já mám důkaz o jednom splněném snu. Trvalo to více než 45 let, ale splnilo se to!

Nedávno, když jsem dělala pořádek na půdě, jsem objevila zásuvku od psacího stolu a v ní spousty písemností po rodičích a také jeden poklad. Tím pokladem pro mne bylo staré, popraskané, otrhané pouzdro formátu A6. MOJE pouzdro na vlakovou průkazku, které jsem si pořídila, když jsem začala jezdit do Litomyšle na střední školu. Kromě překvapivé fotografie na průkazce, tam byla z druhé strany pohlednice psa. To by nebylo nic divného, protože jsem si celé dětství velice přála psa. Co jsem se naprosila rodičů, aby mi ho pořídily. Nezáleželo mi na druhu, jen abych měla kamaráda. Mamka mi místo toho dovolila, abych si v trafice vybrala pohlednici s pejskem.

Když jsem otočila pouzdro s průkazkou, byla jsem velice překvapená. Tedy lépe řečeno v šoku, protože na pohlednici byla Barry, kterou jsou dostala před pěti lety. 💗 

Dnes jsme měli nevšední a ojedinělý zážitek. Z okýnka jsme viděli, jak nad námi letí padák a docela rychle klesá. Vyběhli jsme ven a zjistili, že klesá rychleji, než by asi měl, ale přeletěl dům a “Usednul” na louku za ním. Běželi jsme tam a zjistili, že pán je v pořádku. 

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého.  O konstrukci padáku, přístrojích, které člověk bere s sebou, o signalizaci stoupání a klesání, řízení apod.…a taky že vyletěl z Polska nad Broumovem a uletěl tedy asi 75 km. Jeho kamarád byl v tu dobu nad Moravskou Třebovou! 

První, co ho zajímalo bylo, kde se nachází. A tak jsme mu prozradili, kde přistál. 🙂 Pomohli jsme mu sbalit padák, což bylo za silného větru opravdu náročné. Potom jsme pánovi ukázali cestu k nejbližší silnici, kde může něco stopnout nebo nastoupit do autobusu. Měl to asi 3,5 km.

Mám ráda velikonoční tradice (kromě polévání vodou s voňavkou). Vynášíme smrtku (tedy dvě, protože každý si musí vynést tu svou), pleteme pomlázky, děláme mazanec, barvíme vajíčka… jako všichni, ale vždycky se snažím vymyslet něco nového, aby mě to bavilo. Už od ledna přemýšlím, jak tentokrát obarvím a nazdobím vajíčka, co upeču a připravím pro koledníky (především pro ty nejmilejší koledníčky) a také vymýšlím novou koledu. 

Letos jsem jako novinku zhotovila vajíčka z perníku. Napekla jsem perníčky ve tvaru vajíček (a motýlů, ptáčků, medvídků, panáčků a panenek). Vybrala jsem vždy dvě stejného tvaru, ozdobila barevnou bílkovou polevou a slepila jahodovou marmeládou a čokoládou. 🙂 

Ale mají jednu VELIKOU chybu. Je jich pouze jedenáct. Takže je dostanou pouze pečlivě vybraní koledníci. 💗

Včera jsem se po mnoha letech setkala se vzácným člověkem, kamarádem, houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným. https://www.sveceny.cz/

Vyprávěl o svém vztahu k houslím a muzice, zahrál svoji kompozici a především nám posluchačům ukázal čtvery nádherné housle z 18. stol. Mezi nimi byly i housle Guarneriho (který je vedle Stradivariho nejznámějším italským houslařem). Nezeptala jsem se na jejich cenu, ale nedávno se Guarnerky pouze o čtyři roky starší prodaly za 9.44 milionů dolarů. Najdete je v galerii. :-)

Poprvé jsme se setkali v roce 1988, kdy jsem v Litomyšli na zámku dirigovala koncert, na kterém byl sólistou společně s Eduardem Vaníčkem v Bachově Koncertu pro dvoje housle a orchestr d moll, mého milovaného Bachova díla (hrávala jsem ho jako sólistka prvních houslí na UHK). V roce 1997, když slavil Litomyšlský symfonický orchestr, který jsem v té době dirigovala, 50 let, požádali jsme Jaroslava Svěceného o krátkou zdravici do brožury, která k tomuto výročí vznikla. Včera jsem mu ji přinesla ukázat. Byl velice překvapený, že k textu připojil i obrázek. Hned si to ofotil. :-) 

Tady na horách se to stává, že se v jarním období vrací zima. Jednou jsem si dala práci a hledala, kolikrát za poslední léta se vrátil sníh v dubnu. Bylo to neuvěřitelné, ale až na výjimky to bylo každý rok. Takže dnešní vánice, fujavice a mráz by neměly být překvapením. Ale stejně mě to zaskočilo. 

Po ránu teploměr ukazoval - 5 a pocitová teplota byla - 8,5. Před pár dny jsem se radovala, že kytičky už lezou, a pak jsem měla co dělat, abych alespoň některé přikryla. 

Letos v předjaří jsem už několikrát viděla a zaznamenala koronu kolem Slunce. Vypadá to vždy podobně, ale je to pro mne vždy nádherný zážitek a velký zdroj energie. ALE včera jsem viděla koronu bez viditelného Slunce. Tedy sluníčko bylo za mraky a nad nimi korona. Úchvatné. Vlastně celé to dění na nebi bylo zajímavé. Jako výtrysk mraků nahoře s koronou. 

Už od roku 2006 pěstuji lilie. Začalo to zakoupením dvou (tehdy dost drahých) cibulí v Baumaxu. Cibule něžné růžové lilie (která mi asi před dvěma lety odešla) a tmavě červené s černými tečkami, kterou dodnes mám. Od té doby mou zahrádkou a liliovými kruhy prošlo okolo 70 druhů lilií, loni mi vykvetlo rovných 50 druhů. To je, myslím, dost. JENŽE. Když jsem v únoru viděla slevy u zahradníka Królika, https://cebulki-kwiatowe.pl/, tak jsem začala přihazovat do košíku... :D

MUSELA jsem si koupit dalších 10 druhů (po dvou až pěti cibulích, samozřejmě). K této objednávce jsem dostala dva druhy po jedné cibuli zadarmo. A teď přichází další JENŽE:

1. musím na ně najít místo
2. musím je ochránit před myšmi a hryzci
3. musím na ně vidět nejlépe z okna od PC
4. už se nemohu dočkat léta

22. března v dopoledních hodinách jsem zasázela tyto druhy: Pretty Woman, Brunello, Landini, Purple Prince a Garden Party. Dohromady 11 cibulí. 

Kolem nás je několik velkých bledulovišť. Včera jsme se s Barry vypravily na první, které jsem v okolí kdysi objevila. Byla tam vlhká mýtina, na které pramenil potůček. Na prameništi i kolem potoka byly tisíce bledulí. Ale mýtina byla záhy zalesněna a letos už smrky “vytlačily” bledule. Stromy vyrostly nad dva metry a bledulí zůstalo kolem potoka několik desítek. Bylo to zklamání. 

Prostupovaly jsme porostem a houštinou dolů podél potoka (s Barry na vodítku téměř nemožné) a došly jsme k velikému jezeru, které vytvořila voda z tajícího sněhu. Bylo těstě pod nulou, a tak se kolem kmenů stromů a kolem všeho, co koukalo z vody, utvořil kruh z ledových krystalů. Prostě nádhera.

Snažila jsem se zachytit tu krásu a v tom vběhla na lesní cestu kuna lesní a zastavila se. Měla jsem zrovna u oka Sonyho, a tak jsem rychle cvakla. Byla asi 8 m daleko a foťák jsem měla nastavený na tmu, ale mám ji! Byl to veliký zážitek!

Dnes jsem se vypravila se dvěma fotoaparáty a dvěma čtyřnohými kamarády fotografovat bledule k Hasenmühle. Tedy Zaječí mlýn už tam dávno nestojí, ale domorodci (i můj táta) tomu místu dole u potoka, kde je mostek, tak říkají. Prý tam skutečně mlýn stával a mlel obilí domorodcům. Je to unikátní lokalita, protože bledulky zde vyrůstají nejen v bažině, okolo potoka ale také v potoce. Vzhlížejí se v těm jako v zrcadle, a tak vypadají dvojnásob krásně. Člověk musí mít dobré gumáky a musí dávat pozor, kam šlape, aby se nepropadl do hluboké bažiny. (Což se mi loni stalo. Ani za nic jsem nemohla vytáhnout holínku z bahna.)

Dnes ráno jsme vstali do nádherného dne. (Jenom to datum jaksi moc nesedělo.) Tedy bylo - 5 stupňů, 25 cm sněhu, působivá jehličková námraza, bezvětří a Slunce! 12. března si už všichni přejeme jaro, ale dnes byla nádherná lednová zima. Z bledulí koukala pouze poupata, ostatní všechno zmizelo pod sněhem. Zato sluníčko nám připravilo velkou podívanou v podobě duhové korony.  

Takový skok z jara do zimy jsem ještě nezažila. Včera byla teplota + 10 stupňů, svítilo sluníčko, po sněhu ani památky. Dnes se teplota drží pod nulou po celý den a do této chvíle napadlo dvacet cm sněhu. Celá krajina se schovala pod bílou peřinu. Aktuálně v 17. 25 opět sněží, je - 3,3. 

Jsem z toho vnitřně zmatená. Včera jsem se těšila na jaro, obdivovala kvetoucí talovíny a dnes jsem byla s dětmi sáňkovat. 

Tak úplně přesně nevím, proč se to děje, ale děje se to, když trochu mrzne, ale ne moc, když svítí Slunce, ale ještě nemá tu sílu… Krtiny “vykvétají”, v rozbahněné a zmrzlé cestě se zvedají krystaly, nad potokem v původně rozbahněném břehu jsou ledové sloupky. Zajímavé a krásné. Škoda té hlíny, která krystaly ledu špiní.

Teploty pod nulou a slunečné počasí je nejvhodnější doba na fotografování ledové krásy kolem potoka. Škála barev vody, do které svítí Slunce a bílý led, ve kterém se zrcadlí potok, je velice fotogenický. Prostě toulala jsem se potokem a kolem něj celé dopoledne. 

1. 3. jsem viděla u nás na louce, tedy v nadmořské výšce 700 metrů, jeden pár drozdů. To je první předzvěst jara. 

10. března se celý kraj pokryl sněhovou peřinou, a tak není divu, že se 13. ráno objevil drozd u nás pod krmítkem. To se ještě nikdy nestalo od roku 2006, kdy jsem začala zaznamenávat výskyt ptáčků kolem chaloupky. Nestihla jsem ho vyfotit, a tak mi to musíte věřit. :-) 

Tak původně jsem si myslela, že to jsou červi, kteří dělají ve sněhu cestičky různých tvarů. “Sněhoví červi” měli velikost 2 mm a černou barvu. Odvážila jsem se jednoho ze sněhu vyzvednou. Bylo to smítko. Nehtem jsem ho rozlomila, bylo to maličké dřívko, druhé zbytek stébla trávy. Stejně to bylo i u ostatních. Ale jak se stalo, že smítka dělala ve sněhu cestičky? Domácí analýzou jevu jsem došla k těmto závěrům:

1. Hlavní bylo Slunce.
2. Smítka byla různých tvarů přibližně stejné velikosti a vždy tmavá.
3. Pokud by to měl na svědomí vítr, pravděpodobně by smítka dělala podobně směřující cestičky, ale to se nestalo.
4. Nevím, jak to vzniklo :-)

Tedy myslím si, že sluníčko zahřálo smítko, a to natavilo sníh pod sebou a posunulo se o tu mini kapičku vody. Podle tvaru se posunovalo po své originální dráze.