FotoBlog - Hadovka smrdutá na másle

Byli jsme s vnoučky v lese jen tak na procházce, protože houby nerostou, a najednou nás uhodil do nosu výrazný nepříjemný zápach, který každý houbař dobře zná. Hadovka smrdutá. Potkávali jsme jich mnoho a najednou si Martin vzpomněl na pradědečka Františka, který (podle mého vyprávění) si nechal opražit hadovku v podobě vajíčka a ochutnal ji. Zeptal se mne, jestli mu ji připravím. Musela jsem v sobě najít velkou odvahu, abych se přemohla a přikývla. Tedy začali jsme hledat “vajíčka” hadovek smrdutých. Dvě jsme našli a přinesli domů. 

Naštěstí na ně Martin večer zapomněl, a tak jsem se (tajně) radovala, že třeba na to opékání nedojde. Ta představa smažení něčeho, co v dospělosti vypadá tak nechutně, obalené mouchami a zapáchající, byla pro mne stále nepřijatelná. Natož, že to bude ochutnávat. Brrr…

Jenže ráno Martin rovnou z postele běžel pro “vajíčko”, že si ho dá po snídani jako zákusek. 🤦 A tak jsem překonala odpor a ostrým nůžem prořízla “kůži”, vrstvu slizu a nakrájela plátky asi 1 cm silné. Uvnitř jsem našla velikou krásu, takže jsem pořídila fotografie, a pak dala kolečka na máslo na pánvičku. Nevonělo to příliš vábně. Připomínalo to chlorofyl, řasy… a bůh ví, co ještě. 🤦

Náhle se Martin začal bát ochutnat, ale už necouvl. Snědl jedno kolečko. A tak jsem se nechtěla nechat zahanbit, když už to bylo osmažené a měla jsem k tomu tak blízko. Ukrojila jsem si asi osminku kolečka a zkusila to také. Dalo se to jíst, ale pro mne jenom jednou. 😄 Martin na moji otázku, jak mu to chutnalo, odpověděl: Tak na každodenní snídani to nevidím, ale na to, jak v dospělosti smrdí, je to mega dobrý! 😄