FotoBlog - Jak jsem v Dubaji nakupovala

Když vidím, jak cena zlata strmě stoupá, nemohu si nevzpomenout, jak jsem v Dubaji nakupovala zlato.

Dubaj je jedinečná v mnoha ohledech, najdete tam např. nejdražší hotel světa, nejvyšší hotel světa, sjezdovku v poušti, ostrovy ve tvaru palem… a také desítky obchodů se zlatem. Existují uličky zlatníků, kde je možno vidět ve výlohách kilogramy zlata přetvořené na ty nejkrásnější šperky, jaké jsem kdy viděla. Od náhrdelníků, které by dokázaly způsobit deformace krční páteře, přes obrovské prsteny s drahými kameny, těžké náušnice, mnohačetné kruhové náramky, řetězy, čelenky, diadémy, dokonce zlaté oblečení. Viděla jsem např. halenku s krátkým rukávem „ušitou“ z tepaných zlatých plíšků. A tak není divu, že po procházce jednou takovou uličkou jsem zatoužila odvézt si něco malého zlatého na památku.

Do toho „správného“ obchodu nás zavedla znalkyně místních poměrů, vážená dáma se zlatou kartou, která jí umožňovala vstup do nejluxusnějších hotelů v Dubaji, jako je např. hotel ve tvaru plachetnice Burj Al Arab, kam se žádný obyčejný smrtelník nedostane (kromě nás). Edita šla najisto, a tak jsem měla jistotu, že koupím kvalitní zlato. Ten „krámek“ byl sen. Obcházela jsem kolem četných vitrín a vybírala nějakou drobnost, než prodavač dokončí obchod přibližně za 8 tisíc dolarů. Když muž odešel s kazetou v igelitce, obrátil prodavač pozornost ke mně. Nejspíš jsem působila movitě, neboť mi nabídl něco podobného, ale já nasměrovala ukazováček na náušnice. Byly z tepaného červeného zlata ve tvaru duté koule o průměru skoro 2 cm na proplétaném řetízku. A cena 240 dolarů (tehdy 5 520 Kč) byla přijatelná. Ve tváři prodavače se objevil stín zklamání, ale obchod je obchod, a tak byl velmi milý a zdvořilý a nabídl mi, abych si je zkusila před zrcadlem. Ale ouha, tyčinka se mi nevešla do ušní dírky. Ať jsem se snažila sebevíc, nedostala jsem ji tam. Prodavač mi nabídl pomoc, ale i přes velkou snahu se mu to nepovedlo. Pak přiběhl majitel s mýdlem, ale nepomohlo ani to. Jen ucho bylo napuchlé a rudé a velmi bolestivé. Tak mne to zklamalo natolik, že už jsem chtěla jen odejít. Majitel to pochopil jako smlouvání a stanovil novou cenu 200 dolarů. „Ale já si je nemohu koupit, když je nemohu nosit“. Tak 170. Chybně se domníval, že jsem mistr obchodování. „Ne! Na co by mi byly?“ Tak tedy 150 dolarů! Tak 100! „Nezlobte se, na shledanou.“ Vyběhl za mnou na ulici a nabídl konečnou cenu 65 dolarů (1500 Kč)! A co já? Odešla! 🤦

Dnes by jejich cena byla asi 16 tisíc korun… 🤦 Ale s prázdnou jsem z Dubaje neodjela. Edita mne druhý den vzala jinam, kde jsem koupila za plnou cenu, protože smlouvat přece neumím. 😄