FotoBlog - Medování

V letošním roce by se můj děda Ludvík Pospíšil dožil 120 let. Jeho život by vydal na román. Bylo v něm všechno, co dobrý román potřebuje. Ale dnes pouze vzpomínka.

Už od útlého věku jsem každé prázdniny trávila u babičky a dědy v Těchlovicích. Byl to pro děti ráj. Rozlehlé hospodářství postavené tak, že domy, hospodářské budovy a stodoly byly uspořádané do tvaru písmene U, a široký dvůr s květinovou zahrádkou se postupně zužoval a byl zakončen velkými vraty. Co tam bylo schovávaček a možností her! 

Děda choval včely. Měl asi deset včelstev ve včelíně, kam nás občas bral. Včely miloval a nebál se jich, a tak i ony milovaly jeho. Ve včelíně to úžasně vonělo medem a voskem a čím? Ale nádherně. Tu vůni si pamatuji dodnes. Potom nám odklopil zadní stěnu jednoho včelstva a nechal nás dívat se přes sklo na činorodost včeliček, někdy jsme měly štěstí a viděly jsme královnu. A potom přišla vzácná chvíle stáčení medu. Děda přinesl do kuchyně medomet, nanosil rámečky s plástvemi plnými medu, hřebenem odvíčkoval buňky a rámečky vložil opatrně do medometu. My jsme ale točit nesměly, protože se muselo točit tak akorát, ani moc rychle ani pomalu, a to uměl pouze on. Z otvoru pomalu vytékal zlatý med do velké sklenice, a my jsme do proudu občas strčily prst a šups s ním do pusy. A pak jsme měly ještě jeden báječný úkol: vycumlávat a vykusovat sebraná vosková víčka. To bylo něco. Sladké to časy!