FotoBlog - Moře v Orlických horách

Už nejméně sedm let toužím nebo prahnu (?) po energii moře. Zamilovala jsem se do něj už kdysi dávno při prvním setkání a stále to trvá. Přesto k moři nejezdíme a nikdy jsme nejezdili, protože ta moje představa se blíží našemu prostředí na chaloupce. Já totiž nepotřebuji moře na koupání, ale na souznění, prolínání, vcítění... 💗

Moje představa je asi taková. Jsem sama na pláži (nebo tak maximálně se třemi lidmi), jdu po rozhraní vody a suché země do daleka a nechám si nohy omývat vodou, hraji si se sedmou nebo devátou vlnou, uskakuji a vyhýbám se namočení až do pasu. Sednu si na kámen nebo do písku a dívám se, jak srdce moře tepe a posílá vlnu za vlnou (mám ráda, když se rozstřikují o skály vyrůstající z vody), sbírám oblé, ideálně dokonale souměrné kamínky, hledám vyplavené drobné poklady, např. jantary v Polsku, zajímavé lastury… Mám ráda velké vlny a dramatickou oblohu (nebo alespoň pár mraků). Chodím k moři při východu a západu Slunce, abych viděla, jak se koupe ve vodě. A když je na pláži jemný písek, nechávám si ho protékat mezi prsty, dělám smrčky až vytvořím les, který nechám spláchnout tou velkou vlnou… Ano. 💗 Tak to vypadá u toho “mého” moře, ať už je kdekoli.

Vlastně jsem se nedivila, že nakonec na mé narozeniny přišla hora k Mohamedovi. 26. prosince se vytvořila inverze, která trvala pět dní. Ocitli jsme se na ostrově uprostřed bílého moře. Z něj vystupovaly další ostrovy a ostrůvky. Skutečně to tak vypadalo, ale na pláž se dojít nedalo, protože při sestupování do nižších poloh jsem se ponořovala do mlhy. A tak jsme chodily (s Barrynkou) a dívaly se na ně z dálky. Každý den jsme si počkaly na západ Slunce, tak, jako bych to udělala u skutečného moře. 💗