FotoBlog - Nebezpečný život fotografa

Mlha na krajinných fotografiích je věčné a vděčné téma fotografujících, včetně mě. Dnes ráno jsem podle zabarvení závěsu poznala, že svítí sluníčko tak nějak oranžově tlumeně, což by mohlo znamenat, že svítá do mlhy. (Popravdě to bylo jinak. Barry ignoruje změnu času, a tak mě každý den budí okolo půl sedmé: paničko, vstáváme!) Při prvním pohledu z okna směrem k lesu jsem zjistila, že je to ONO! Popadla jsem Sonníčka, oblékla zimní bundu, obula gumáky a hned z postele pospíchala fotografovat válející se mlhy po horách. (Musím asi 400 metrů přes pastviny, abych měla ten nejlepší pohled.) Přidala jsem do kroku, protože ten SPRÁVNÝ = KRÁSNÝ = NEOPAKOVATELNÝ okamžik trvá pár vteřin, nanejvýš několik málo minut. Ale přesto jsem se občas shýbla k namrzlým suchým travám, mým oblíbeným fotoobjektům. 

A najednou jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Napřímila jsem se a zjistila, že asi 60 metrů od nás se pasou krávy. 🤦 Na stejné straně ohradníku jako jsme my! 🤦 Bylo jich sedm, velkých, statných, rohatých… 🤦 A v ten okamžik už se nepásly, ale dívaly se směrem k nám. Vzpomněla jsem si, že když chcete zahnat krávy, je dobré mít v ruce dlouhý klacek. Ten jsem ovšem uprostřed louky nenašla. A tak jsem zkusila fígl: mlha přede mnou, mlha za mnou. Ale budou to asi pohádky, protože to nezafungovalo. Krávy se daly do pohybu. Odhadovala jsem vzdálenost na kraj ohradníku a porovnávala ji se vzdáleností mezi mnou a krávami, která se každým okamžikem zmenšovala. Nebylo na co čekat. Otočila jsem se směrem k chaloupce a přidala do kroku. Krávy taky… Dala jsem se do běhu, krávy sice ne, ale svižným krokem se rychle blížily.

Uf. Stihla jsem to. Podlezla jsem ohradník ve chvíli, kdy mi vítězka kráva začala málem olizovat noční košili. 

Teprve za ohradníkem jsem zjistila, že je nezajímám já, ale Barry. Jak čmuchala kolem, stále ji sledovaly a chodily za ní. 🤣