FotoBlog - Ptačí hry

Když něco dělám na počítači, mohu se u toho dívat dvěma okýnky, co se děje venku. Vlevo směrem na rododendrony a přes louku k lesu a rovně směrem přes zápraží na ptačí budku a přes louku k lesu. Dopoledne mi sluníčko svítí zleva a odpoledne přímo do očí. Pro upravování fotografií naprosto nevhodné, ale toho pohledu ven se nechci vzdát. A tak mohu podat sousedům informaci, že se k nim podle lesa blíží lišák, aby si ohlídali slepice, vidím, že se březí srna odvážila vyjít z lesa na louku, že sem zavítal cizí černý kocour, že sem zabloudil cyklista (a za chvíli pojede zpět, protože tam končí cesta)… Ale především oběma okýnky sleduji ptáky.

A tak jsem informovaná, že pod budku přiletělo hejno stehlíků, že nás letos navštívili vzácní dlaskové a moji oblíbení hýlové, vím, kdy přiletěl první jarní kosák a nebo pár sojek… Ale jedna věc v chování sýkor mi nešla z hlavy (vlastně se mi to zdálo natolik bláznivé, jsem o tom nikomu neřekla). Na zápraží máme čínskou kovovou vyladěnou zvonkohru, na kterou dobře vidím přes roh monitoru (a když fouká vítr, nebo když o ni někdo zavadí, tak ji slyším). Ta občas nečekaně zazvonila, i když nefoukal vítr a na zápraží nikdo nebyl. Když už to bylo poněkolikáté, byla jsem bedlivější ve sledování. A pak jsem to uviděla. Přiletěla sýkora koňadra, zastavila se před zvonkohrou, a potom do ní naletěla. No vážně! Prostě si zazvonila. A za pár dní znovu, ale nezastavila se, rovnou narazila do zvonkohry. Začala jsem si myslet, že mi říká, abych nasypala semínka do krmítka. Pak jsem to zavrhla jako blbost a lidskou konstrukci. Zvonění sýkorek se opakovalo. Proč to dělají?

Nedalo mi to a napsala jsem biologovi prof. Jaroslavu Petrovi, který je pro mne velkou autoritou ve znalostech chování všech tvorů Přírody. Možná mě vezme vážně a bude mi věřit. Odpověď přišla brzy a velmi mě potěšila. Sýkorky si HRAJÍ! Tak jako mnoho jiných ptáků. Ony si prostě hrají. Úžasné!