FotoBlog - To jsem potřebovala slyšet

Můj současný stav lze přirovnat k běhu maratonu. Jsem na 32. kilometru, už jsem uběhla hodně na to, abych to vzdala, ale do cíle mám daleko. Mám krizi. (Mezi námi, já nejsem běžec na dlouhé tratě. Už od základní školy jsem dobře běhala 50, později 60 m, ale u patnáctistovky jsem mohla vypustit duši. Takže přesně nevím, kde obvykle na maratonu přichází krize, ale teď jsem si sebe představila, jak běžím, už nemůžu, ale musím.) 🤦

Proč? Připravuji současně dvě výstavy (ne mojí vinou), a tak musím vynaložit veškerou energii, abych je dotáhla k vernisážím (5. 9. a 9. 9.). K tomu se tiskárna opozdila s dodávkou fotografií, nebyla jsem spokojená ani s úrovní mé práce (nyní už visím v Hradci a na stole mám fotografie, které tam zítra před vernisáží vyměním)… Prostě krize. Někdy před třemi dny to vyvrcholilo tím, že jsem řekla, že s fotografováním končím. Když nebudou vznikat fotografie, nebudu je upravovat, nebudu tvořit fotoobrazy… a v důsledku nebudou ani výstavy! Konec s kalendářem, konec s fotoklubem, konec se soutěžemi… A demonstrativně jsem si nevzala do lesa na procházku foťák.

A dnes zvonil telefon. Všude kolem fotografie připravené k lepení na kartony (konečně dnes přišly z tiskárny), v ruce pravítko… Neznámé číslo. Kdo to…? “Dobrý den, já jsem malířka a fotografka XY a našla jsem v Knihovně v Náchodě vaši vizitku. Moc mě zajímá vaše práce a ráda bych viděla nějakou vaši výstavu. Já také vystavuji, ale teď toho mám hodně. Prohlédla jste si moji výstavu? Já teď připravuji tři výstavy současně a protože je mi 82, stojí to dost sil.” Oh! 82 let a současně tři výstavy. Tak to jsem “břídil”. 🤦 Přislíbila, že přijde na vernisáž a pozve kolegy z výtvarného sdružení. Úžasné!

Svůj postoj nejspíš přehodnotím, protože dnes jsem si na procházku foťák vzala. 😄