FotoBlog - Zajímavost z vernisáže v Hradci Králové

Mnoho měsíců připravuji, upravuji, vyřazuji a opět zařazuji fotografie, abych vytvořila finální sestavu na prestižní výstavu v počtu 24 kusů. Nedává mi to spát a znovu vyměňuji a přesunuji v pořadí. Řadím dvě a dvě, aby se k sobě hodily, jak budou viset na panelech. S některými jsem si nejistá a u jiných naprosto jistá… a tento proces trvá až do věšení dva dny před výstavou. Pak je pověsím, přijedu domů a už vím, že dvě ještě před vernisáží vyměním. 🤦 A tak opět vytahuji (po kolikáté už?) svoji tlustou složku s fotografiemi a vybírám ty dvě. Nebo mám vyměnit raději tři, čtyři? 🤦

Na vernisáž přicházejí první hosté, a já ještě věším poslední rám na své místo. Mám mezi fotoobrazy své favority a jsem zvědavá na reakce hostů. A NASTOJTE.

Největší ohlas získává spíše zajímavost. Hra. “Autoportrét”. Zamlžené zrcadlo poškrábané od hřebenu, nic určitého, ale když se od něj odstoupí asi na dvacek kroků, objeví se zcela zřetelně můj obličej. Mnozí to zkoušejí, odstupují, vracejí se, a pak se zajímají, jak jsem na to přišla. Další jedinci mě vodí k fotografií, které se jim nejvíce líbí, aby mi to pochválili nebo se na něco zeptali. Věřte nebo ne, chodím pokaždé k jinému obrazu. Pouze emotivní „Dvojí smutek“ má obdivovatelů více (dokonce jedna paní měla v očích slzy). Někdy se jejich jedničkami staly fotografie, které rozhodně nepatřily k těm, kterými bych si byla úplně jistá (jednu jsem dokonce vybrala spíš proto, aby barevně ladila k té druhé). 

A tak opět docházím k tomu, že tak, jak jsme každý jiný, líbí se každému něco jiného. Podle životních zkušeností, úrovně vědomí, věku, psychického rozpoložení, zkušeností s fotografováním a upravováním fotografií, preferencí dokumentů nebo fantazie atd., atd.

Důležité je, že to, čím se bavím, něco přináší také těm, kteří si to prohlížejí. 💗