I kdybychom se z knih naučili o Přírodě sebevíc, nikdy ji nemůžeme dokonale popsat, natož pochopit. Chodíme kolem kvetoucích stromů a nevnímáme ten zázrak kvetení (někteří si nevšimnou ani toho stromu). Z jablka vyřízneme a vyhodíme jadřinec s tím nejcennějším, genetickou informací jabloně. V jadérku je ukryta informace ke stvoření stromu, když ho otevřete, najdete dvě poloviny dužniny spojené titěrným klíčkem. Chutná hořce, ale je nesmírně prospěšný pro život... Jadérko nepotřebuje od nikoho poradit, návod má uvnitř. Vyklíčí, pustí kořínky, vyroste výhonek, stane se stromkem, olistí se a později vykvete a dá plody. Banální. Ach ne. Zázrak. A takhle je to se vším. V bukvici jsou informace o stvoření buku (i takového, jehož kmen ani čtyři lidé neobejmou), v žaludu o dubu atd. Kolik plodů takový strom vydá, aby si zajistil novou generaci… (A kolik tvorů nasytí přebytečnými plody a semeny!) Člověk stojí a žasne nad tím dokonalým řádem. A další zázrak se opakuje každý rok na jaře, kdy se “z ničeho” objeví pupeny a v nich se vyparádí květy, a pak vykvetou.
Vlastně je tento příspěvek o květech vybraných ovocných stromů. To jste si všimli, jak jsou na jednotlivých stromech odlišné? Třešeň má květy sněhově bílé, okvětní lístky řídce vedle sebe jsou velice prosté, ale rozkvétá najednou, a tak jsou stromy jako nevěsty. Na rozdíl od hrušně. Květ vykvétá se sytě růžovými tyčinkami, ale ty velmi rychle ztmavnou, tedy strom je narůžovělý pouze na místech, kde rozkvétá. Slivoně mají rozpustilé tyčinky, které trčí na všechny strany a na nich malé kuličky s pylem (ale velice záleží na druhu slivoně). Okvětní lístky jsou řídké a nazelenalé skoro až do opadání. Snad nejkrásnější jsou jabloně s růžovými poupaty, velice výraznými velkými květy a béžovými, později oranžovými tyčinkami. Čím více je poupat, tím více je strom růžový. Ta růžová zůstává vně lístků. Hrušeň i jabloň vykvétá postupně, snad aby měl šanci delší dobu, že bude opylen a vydá plody.