FotoBlog - Zemčata

Zemáky, erteple, ale hlavně zemčata se tady na horách říkalo bramborám. Brambory byly nejdůležitější plodinou, která se tu pěstovala (a celoročně tvořila 80% jídelníčku). Sázení a vybírání brambor byly proto pečlivě plánovaly, i když se vše odehrávalo stále stejně a dokonce byly dány i oba termíny, a to 1. května do země a v polovině září (podle počasí) ven. Na tyto akce byli vždy svoláni všichni členové rodiny.

Z raného dětství si pamatuji především vybírání brambor. Nejprve se posekaly a odstranily natě, které byly z 90% zaschlé. (Nevím o tom, že by se někdy mluvilo o plísni. Pravděpodobně nebyla.) Natě se shromažďovaly na kraj pole, kde se po sklizni zapálily, a tam se k mé velké radosti dávaly péct brambory. Ale do doby, kdy jsem musela jít spát, se málokdy upekly. Zato ráno jsem ty zbylé vyhrabávala z ještě teplého popela. To byla dobrota! Brambory jsme sbírali do kbelíků a sypali na hromadu, kde je babička Matylda hned přebírala. Maličké pro prase a slepice, poškozené na rychlou spotřebu a ostatní na uskladnění. Ty se odvezly k chaloupce, kde je po dávných předcích úžasný sklep se stabilní teplotou v létě, v zimě. Je nízký, tesaný ve skále a dozděný kameny. To bylo místo, kam se brambory dávaly. Sypaly se do sklepa malým okénkem z venku. Brambor muselo být opravdu hodně, protože sklípek téměř zaplnily. Ale po sklizni následovalo to nejotravnější. Z pole se každoročně sbíraly kameny a nosily na velkou hromadu (v současné době jsou kolem hald vzrostlé jasany a javory). To otravné sbírání kamenů ze záhonů “provozuji” dodnes a nacházím po každém dešti další a další. Jako kdyby vystupovaly ze spodních vrstev Země.

Brambory zde vysazujeme dodnes. Upustili jsme od pěstování v zemi a už asi 15 let je pěstujeme v trávě. Tím odpadá hrobkování, projíždění a pletí. Jen výjimečně se objeví mandelinky. Hlízy nemají strupovitost, jsou čisté a hladké. Po sklizni je umyjeme a následně sušíme na větru a slunci. Teprve potom je dáváme do bedýnek k uskladnění.